15. Duodecim II

Ta duše bědující

v nářku se ztrácející

ta patří nám; nebo ne?

Paul Verlaine (Romances sans paroles)

oOo

Tyhle pochůzky po hradě s Grangerovou lepící se mu na paty přímo nesnášel. Na pár kroků rozhodně nepotřeboval žádnou hlídačku, nepotřeboval podpírat a rozhodně ne někým tak směšně vysokým jako Grangerová.

Ani vrabčí hnízdo jí na výšce nepřidávalo – přinejlepším mu sahala k ramenům. Kdyby se o ni opřel, nemohla by jeho váhu unést.

Znovu se zasnil a neměl ani ponětí, o čem Grangerová zrovna brebentí. U Merlina, pusa se jí nikdy nezastavila. Vždycky mu měla co říct – a čím déle mlčel, tím víc mluvila.

Severus zjistil, že ji dokáže celkem nenásilně umlčet. Stačilo, aby ji tiše sledoval, aby se pohledem vpil do jejích očí; a slova jí postupně jedno po druhém zanikala na rtech.

Tento způsob zjevně nemohl používat při chůzi, bylo to značně nepohodlné. A pak taková reakce byla značně znepokojující; nedávala by smysl.

„Profesore Snape!“

Chytila ho za rukách a nechala tam položenou ruku. To teplo, které z ní mohlo vyzařovat i přes tlustou vrstvu látky, bylo iritující.

„Podívejte!“

Se smíchem mu ukazovala olbřímí oliheň, jak se prohání po hladině jezera.

„Hm,“ odpověděl.

Její úsměv se ještě víc rozzářil. Pamatoval si, že se vždycky usmívala trochu směšně, že měla na svou pusu příliš velké zuby, že její úsměv byl poněkud asertivnější a lehce křivý, takový, jaký obvykle vídáme u dospívajících. Kdy se začala usmívat jinak, tak, jako se na něj usmívá právě teď?

Byl to pokoutný úsměv, zářil takovým štěstím, že se na ni nedalo dívat nestranně. Navzdory válce a zármutku celá pableskovala. A jemu, jemu nezůstalo víc než Patron jako připomínka toho, že kdysi býval šťastný.

Ale proč se, u Merlina, naprosto bezdůvodně a zrovna takhle usmívala?

„Dobrý den, Protivo,“ řekla zdvořile.

Ještě dřív, než uslyšel skřehotaní toho zlomyslného ducha, se mu napjaly všechny smysly. Prchnout.

Otočil se na patě a nutil Grangerovou běžet. Musí ho dostihnout.

Protivův smích je pronásledoval.

„Sevík je nemocný… potřebuje garde! Ohó, má strach! Má strach být jako já! Je zbabělý! Srabík Sevík!“

„Dost!“ zahřměl Severus.

Natáhl ruku tak prudce, že se Hermioně zdálo, jako by se mu o několik centimetrů prodloužily prsty, které se chystaly stisknout, a Protiva… zmizel.

Země, pomyslel si Severus, je trochu vlhká a Grangerová není dost zřetelná – opřel se zády o zeď. Zdálo se mu, že pluje pryč.

Grangerová zavolala nemocničního skřítka. Vracel se na lůžko – o několik okamžiků později otevřel oči. Před ním stála rozzuřená Poppy, která mu nekompromisním tónem oznámila, že musí zůstat ležet.

Donutila ho vypít Bezesný spánek a vynadala mu, jako by mu bylo dvanáct.

„Když zakážu používat hůlku, Severusi, neznamená to, že máte kouzlit bez ní! Co vás vedlo k tomu, abyste na Protivu zaútočil? Vím, že ho zrovna nemilujete, ale přesto… Co jste mu udělal?“

„Poslal jsem ho zatančit si s Krvavým baronem,“ zavrčel Severus.

„Opravdu nevím, co proti Protivovi máte, Severusi, ale dávejte pozor alespoň na sebe! Dobře poslouchejte Hermionu, nedělejte další hlouposti. A už žádná kouzla!“

Když Hermiona zahlédla pohoršený pohled profesora Snapea, který vypadal, že co nevidět dostane záchvat mrtvice, musela potlačovat smích.

Čekala, až budou sami.

„Vy nemáte Protivu moc v lásce, nemám pravdu, profesore Snape?“

„Ne,“ odpověděl.

Dělalo mu problém udržet oči otevřené; Poppy věděla, že Bezesný spánek nemá rád – a nechtěl usnout před Grangerovou…

Tenhle lektvar potlačoval snění; možná ho potlačoval, ale k němu sny přesto přicházely.

Letěl. Letěl bez koštěte hvězdnou nocí. A potom se odevšad začali vynořovat mozkomorové, duchové, děsi. Ale on nic necítil.

Tyhle přízraky se krmily jeho pocity a on žádné pocity neměl.

Byly to nezničitelné síly vzniklé z chaosu, nemohly zemřít, protože nikdy nežily.

Ani on, pokud byly tyhle cykly skutečné, nemohl zemřít.

Možná nebyl o nic lidštější než Protiva. Možná ho Protiva v každém cyklu poznával, možná to bylo proto, že i on jimi procházel.

Zmítal se vprostřed oblohy.

S trhnutím se probudil. Grangerová mu třásla ramenem ve snaze ho vzbudit. Ústa měl ztuhlá a hlavu otupělou.

Soustředěně ho pozorovala, jako by byl složitě řešitelným úkolem ze starodávných run.

„Nevím, co vám Protiva řekl, ale rozhodně to není pravda. Dělá si legraci z těch věcí, které jsou lidem nepříjemné. Stejně se choval i k Harrymu.“

Dívala se na něj se třpytem v očích.

„Jak jste ho dokázal poslat ke Krvavému baronovi?“

Nakrčil obočí a dal se do vysvětlování. Zarazil se hned, jakmile zjistil, že nepoužívá svůj obvyklý tón rezervovaný teoretickým výkladům, ale spíš ten, který používal, když… mluvil.

Grangerová se v tu chvíli houpala na židli, která se nepřevrhla jen díky tomu, že se dotyčná zapírala nohama.

Pohled, který na sobě pociťoval, byl osvěžující.

A nebezpečný. Měl takovou žízeň, že by ji do poslední vysál, ji, její svěžest, pil by tak dlouho, dokud by žízeň cele neuhasil. Vedle něj mohla jen postupně uvadat.

oOo

„Slečno Grangerová,“ řekl a proklínal svůj drsný hlas, který nestihl dostatečně skrýt jeho pocity, „kdy budu mít soudní proces?“

„Ale… Ale – byl jste osvobozen, profesore Snape!“

Upřeně ji sledoval.

„Já… Byla to jedna z prvních věcí, kterou Harry udělal… myslela jsem, že to víte…“

„Ukázal ostatním mé vzpomínky?“ zamumlal Severus bezbarvým hlasem.

„Ne, ne… Řekl Starostolci, že to, co řekl Brumbál, byla pravda, že jste byl jeho špiónem.“

Nehýbal se a dlouze ji sledoval.

„Slečno Grangerová… Já si doživotí v Azkabanu několikanásobně zasluhuji.“

„Byl jste osvobozen. To, co jste spáchal za války, vám bylo odpuštěno. Existuje… existuje oficiální záznam. Ukážu vám ho. Schválil ho Kingsley i Starostolec. Vyšel v novinách.“

„Vysvětlete mi to, Grangerová: jak mohou být nepromíjitelné kletby prominuty?“

„Vykoupeny vaším životem?“

„Všichni budou jednou vykoupeni, Grangerová. Lítost nakonec zadusí každého člověka. Ale litovat neznamená promíjet.“

„Profesore Snape… Profesor Brumbál vás o to požádal. Nebyla to vražda.“

„Váš optimismus mou duši nezachrání, Grangerová. Nečeká mě Azkaban, ale čeká mě opovržení a zášť každého žijícího kouzelníka i čarodějky.“

„Moje nikoliv!“

Dlouho se na ni díval a přemýšlel, v hlavě převaloval slova, až zůstala jen jejich podstata. Lehce se nadechl a zašeptal: „Ne, vaše ne.“

Zamračil se a dodal: „Očividně.“

Usmála se a vyprávěla mu o pracích probíhajících na hradě, o článku, který přečetla, o dalších věcech.

oOo

Následující den mu přinesla Denního věštce s jeho fotografií z dob, kdy byl ještě ředitelem. Velký titulek hlásal: Snape omilostněn. Jenže kým?

Fotografie ho sledovala natolik upřeně, že by ji mohl považovat za mudlovskou.

Litoval Brumbál v poslední vteřině před smrtí svého nenapadnutelného plánu? Měl vůbec čas litovat alespoň toho, že nemůže zemřít jiným způsobem?

Mohl zemřít opravdu jakkoliv; zcela jistě ve skutečném kouzelnickém duelu. Pravděpodobně mohl být zabit v nerovném boji. Mohl se dožít vysokého věku, tak vysokého, až by se cykly zdály být zpomaleny.

Zemřel jako pěšák shozený ze stolu opačným koncem hůlky.

Ne – Brumbál by mu od chvíle, kdy bylo příliš pozdě na to, aby couvl, neodpustil. Co mu prominul? Když klečel na vrcholu kopce, věděl, že v jeho očích ho nemůže vykoupit vůbec nic, protože už byl zkrvavený, už byl neodpustitelný.

Byla tam také Lily, kterou zabil stejně jistě, jako kdyby opravdu vytáhl hůlku a vyřkl zaklínadlo.

Kdo byl ten muž, který utíkal? Kouzelník, který bojoval s Temným pánem? Mudla, který udělal tu chybu, že se ocitl právě tady? Ne – tenhle muž by mu nikdy neodpustil, že ho z neznámé příčiny obětoval. Jeho rodina, jeho přátelé, ti, které nechal být, i ti, které nenašel, ani ti by mu neodpustili.

A všichni ti, které zabil, aniž by chtěl, aniž by je znal, za použití lektvarů, o nichž nechtěl nic vědět, lektvarů, kterými zásoboval Temného pána?

A ti, kteří kvůli němu museli trpěli? Crucio sice nepoužil mnohokrát, ale jen jedno jediné už by bylo příliš. Hodně nebo trochu utrpení, co na tom, když tak jako tak přestal být člověkem?

Bylo tu moře těch, které nezachránil, protože neudělal nic, nebo si místo nich vybral jiné.

Ne, zabíjel, mučil, opouštěl lidi v jejich největších mukách; rozhodl se, že ten plán stojí za obětování lidských životů.

Jak by mu mohla odpustit? Protože byla na straně přeživších?

Mohl to zjistit. Mohl donutit její mysl, aby se rozevřela, podívat se, jestli říká pravdu, poznat ji, aniž by to musel slyšet.

Nemohl, nemohl ani prozkoumat povrch její mysli; byla tu, pohupovala se na nepohodlné židli vyšperkovaná svatozáří vlasů, mluvila s ním, aniž by se zneklidňovala jeho mlčením, a měla jasné a důvěřivé oči a nic před ním neskrývala.

Neměla plán, netoužila ho zneužít, nic od něj neočekávala.

Bylo to neuvěřitelné.

Nevzpomínal si na ni, ne zcela, ačkoliv ji učil. Vypadala stejně neurčitě jako ostatní studenti. Tady před sebou ji viděl ožívat, pod jeho pohledem se stávala skutečná.

Ale především si na ni nevzpomínal teď, vůbec, na nic z této paralely si nevzpomínal a ohromnost toho, co udělala – změnila cyklus – ho na jeho nemocničním lůžku paralyzovala, znehybňovala. Snažil se to nepřiznat.

„Rozčilujete mě, slečno Grangerová. Rozčilujete mě, nevzpomínám si na vás.“

„Opravdu si, profesore Snape,“ usmála se, „nevzpomínáte na slečnu Všechno-vím?“

Pozorně ji studoval. Krabatil čelo tak, jak pro něj dřív bylo typické.

„Vzpomínám si na ni,“ řekl nakonec. „Ale ne na vás.“

„Dobře!“ Zvonivě se zasmála. „Improvizujte!“

Zvedl obočí.

„Nebelvírský talent, předpokládám… víc bych se neodvážil riskovat.“

„Můžete mi říkat Hermiono. Abyste nás rozlišil.“

Pohled mu vylétl ke stropu.

„Věřte mi, slečno Grangerová,“ vyplivl opovržlivě, „nepotřebuji pomoci s vaší identifikací.“

Byl tak zvyklý sledovat vytyčenou cestu, že nevěděl, co dělat bez ní, nevěděl, kam se vydat, nevěděl ani, na co myslet. Završil svůj úkol? A jaký měl tedy smysl života? Čemu posloužilo, že zůstal naživu?

Co musí udělat?

Celé dny čekal, že se něco stane, že Bradavice náhle zmizí v mlze a že se octne na nástupišti toho fantaskního nádraží.

Poslouchal, poslouchal, chtěl slyšet hlas ve své hlavě.

Neříkal nic. Byl pryč. Budoucnost oněměla.

A tak poslouchal Grangerovou, jak celý den překotně vypráví. Byly to pro něj jen zvuky, dokud – dokud… náhle zjistil, že to, co říká, dává smysl.

U Merlina, jak mu dokázala říkat tolik věcí, zrovna jemu?

A on poslouchal.

Když byla ještě studentkou, její hlas mu přímo hrál na nervy. Pouhá vyhlídka na to, že ji uslyší tím povýšeným tónem citovat celé odstavce z učebnic, ho lákala zakázat jí o hodinách vůbec mluvit.

Pak nepřetržitě, trochu povýšeně bzučela. Poslouchal ji jen na půl ucha.

Teď, když poslouchal, co říká, ten jemu z duše protivný podtón jejího hlasu zmizel; ze všech sil se snažil si ty chvíle, kdy přednášela autoritativním tónem, který mu tak lezl na nervy, vybavit.

Zvykl si.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s