16. Duodecim III

Neníť vědy, jež z tváře pozná duše povahu.

William Shakespeare (Macbeth), překlad Josef J. Kolář

oOo

S profesorem Snapem mluvila Hermiona neustále. Většinu času to k ničemu nevedlo… čekat, až promluví; neudělal to. Aby slyšela jeho vnitřní monology, byla ochotná obětovat skoro cokoliv – byla si jistá, že k sobě hovoří, ačkoliv pro ni zůstával neúprosně němý.

Nakonec zůstala sedět vedle jeho lůžka, pozorovala ho zblízka, když spal, když měl noční můry. A emoce, které se mu během snění na tváři nekontrolovatelně prolínaly, mohla na jeho střeženém obličeji jen hádat. Nakonec v jeho rysech dokázala odhalit záměr dřív, než je stačil opět uhladit.

Když vedl své vnitřní monology, viděla defilovat desítky potlačených emocí. Strávil hodiny, celé dny tím, že zkoumal, zvažoval slova, která říkala, jen na málo z nich odpovídal; a ona to chtěla vědět, chtěla vědět, jak pro sebe glosuje její život.

Jak se mohl nezbláznit, když prožíval tolik věcí a všechny si nechával pro sebe? Jak mohl usnout, když neustále přemýšlel?

Jak dlouho mlčel?

Věděl to Brumbál? Měl přátele?

Svěřoval se tenkrát Harryho matce?

Jeho zlehka zamračený pohled spočíval přímo na ní; podivoval se nad tím, proč přestala mluvit; o tom byla přesvědčená. Věřila, že v jeho nehybných očích plných očekávání vidí seznam možných pravděpodobných vysvětlení. Viděla, jak je třídí, některé vyřazuje úplně; čekal, až uvidí, co se chystá udělat, co se chystá sdělit.

Usmála se na něj a bez přemýšlení řekla: „Mluvíte aspoň někdy o tom, na co myslíte?“

Naklonil hlavu mírně ke straně a nepříjemným hlasem odpověděl: „Stává se vám někdy, že o tom, na co myslíte, nemluvíte?“

Byla tak překvapená, že jí odpověděl, že ho nevnímala; tam, v levém koutku úst, se vznášel náznak lehce posměšného úsměvu. A tenhle náznak úsměvu se přesunul i do jeho očí a pak náhle zmizel, pohltila ho maska.

Znovu mu vrátila úsměv a sama sebe se ptala: skrývá se takový úsměv v každém z úšklebků, které adresuje okolí? Byl tam vždycky, jen si ho doposud nikdo nevšiml? Anebo vznikl právě teď?

Ještě víc přimhouřil oči, nezamračil se, jen se mu trochu nakrabatila oční víčka, přesto si toho všimla. Měl problém ji rozklíčovat, interpretovat. Nevěděl, proč se takhle chová, proč náhle mlčí.

Nedokázala potlačit vítězoslavný úsměv a čelist profesora Snapea velmi rychle ztuhla, nebylo jí to příjemné, ale nemohl ji přece připravit o tenhle radostný okamžik, když si uvědomila, že pokud mu položí otázku, odpoví.

Přiměla ho otázky vyřešit. Položí jich tolik, až jimi bude jeho duše dočista oblouzněná. Vtáhne ji do života.

oOo

Od tohoto podivného odpoledne, které Grangerová strávila v tichu, se v koutků jejích úst uvelebil stejně vítězný jako znepokojující úsměv, uťala svůj monolog a zdálo se, že je rozhodnuta ho pohřbít přívalem otázek.

Už se nesetkávali v nemocničním křídle, byla to setkání bradavického klubu filosofů.

Hluboko v hlavě měla nápad – upřímně řečeno spíš plán, vypadalo to jako plán – a fakt, že se plán týká přímo jeho, Severuse, ho mírně děsil.

A znovu mu začala pokládat nemožné otázky! Když zrovna nechtěla vědět, jestli má k snídani raději ovesnou kaši, nebo tousty, mluvila s ním o svědomí, jako by byl známý pro své vysoké morální cítění.

„Takže, profesore Snape,“ řekla s úsměvem, který připomínal výraz chovance svatého Munga. „Pro co máte vlohy?“

Zaskřípal zuby. Nesnesitelné.

„Hloubit si jámu, ve které nakonec skončím,“ odpověděl tak vážně, jak jen dokázal.

Určitě to bude stačit k tomu, aby ji umlčel. Ale ne. Stále si trvala na svém. Co jí má říct, aby ji odradil?

„Povídejte,“ prosila ho.

Ještě chvíli a bude mrkat řasami. Sledoval ji svým nejčernějším pohledem a pak temně odpověděl.

„Tkát rubáš a halit se do něj.“

„Nikdy neutíkáte?“

Proč používá laškovný tón plný zájmu, jako by tuhle konverzaci brala vážně?

„To si mě tak málo vážíte?“ odvětil se zdviženým obočím.

Nadechla se, jako by chtěla odpovědět, zarazila se, znovu se nadechla – a dala se do smíchu.

oOo

Tvářil se nepřístupně, byl skutečně, očividně, zmateně překvapený. Mračil se, oči mu těkaly z místa na místo a hledaly nějaký opěrný bod.

„Co mě bude stát tahle ukázka dětinskosti, Grangerová?“ zeptal se kysele a s náznakem zmatku v hlase.

„Ale jděte,“ odpověděla a utřela si oči.

Pravé obočí mu vylétlo tak vysoko, že se sama sebe ptala, jak je to vůbec fyzicky možné.

„Chápu,“ pokračoval. „Právě se bavíte na můj účet.“

„A to jste si nepřál?“ odpověděla a oči se jí zablyštěly.

Povzdechl si.

„Bylo by naivní pokusit se vás utáhnout na vařené nudli, slečno Grangerová,“ řekl odměřeně.

Ale i jemu oči v červencovém slunečním světle trošičku tančily a rty se mu chvěly.

Dlouho tento den považovala za své největší vítězství od té doby, co se profesor Snape probudil s hrdlem dvakrát prokousnutým, na krku měl dvě krvácející skvrny, ale přesto byl živý, jen hlas měl trochu hrubší než jindy, možná jen, byl-li unavený.

Od května, od té doby, co začala trávit celé dny vedle jeho nemocničního lůžka, od té doby, co si znovu vzpomínal na své tělo, jak se pralo, zaměnila fantaskního profesora Snapea, kterého znávala, za jeho lidskou verzi sbitou z protikladů.

Zezačátku bylo divné pozorovat Poppy, jak mění obvazy, vidět hnis vytékající z ran; nebyl snad profesor Snape nezničitelný?

Pak obvazy sama měnila a pod prsty cítila jeho srdce, které s každým stahem vyslalo do krku další krev.

Držela ho za zápěstí, aby slyšela srdeční stroječek, jak sekundu po sekunde bije a bije.

A když byly obvazy odstraněny, zhypnotizovaně sledovala pohyby Adamova jablka.

Uložila si do paměti každý rys jeho tváře. Přesto občas, když byla sama a on spal, odhrnula mu na stranu pramen vlasů.

Se znalostí jeho tváře nebylo těžké zapomenout, že na ní není nic přitažlivého. Byl magnetizující a ona ho zachránila a on byl téměř jejím přítelem.

A ona zjistila, že nebyl člověkem jen fyzicky. Byl jím i mentálně. Jeho názory nebyly neotřesitelné. Ani on sám ne.

Žil – byl člověkem! Vždycky to Ronovi a Harrymu říkala, ale teď měla důkaz.

Přesto se svými otázkami, které ironicky označovali za filosofické, neměla vždy stejný úspěch. Často ho některé uzavřely, ačkoliv na ně zdrženlivě odpověděl.

Občas neměl náladu – ignoroval ji, urážel, ponižoval tak dlouho, až ho nechala samotného.

Dokonce se jí jednoho dne zeptal, proč madame Pomfreyová považovala za vhodné mu poskytnout neschopnou ošetřovatelku; rozpoznala skrytý podtón, tentokrát to nebyl onen štiplavý humor, byl jizlivě trpký a… zraňující.

Musel si to uvědomit, protože následující dny na její otázky odpovídal s obezřetnou trpělivostí tak dlouho, až se na něj znovu mohla usmát, aniž by bojovala se slzami, které by se objevily na řasách.

oOo

Hermiona se snažila nemluvit příliš dlouho. Madame Pomfreyová jí někdy potichu spílala, že ho příliš vyčerpává. Když ho její otázky rozrušily, hrozila, že ji z ošetřovny vykáže – a nikdy to neudělala. A tak pokračovala s výslechem.

„Máte rád oceán, profesore Snape? Hory, lesy? S výjimkou Deanovského lesa mám lesy ráda… Nezdá se vám, že je tam úžasné světlo? Kdybych nevěděla, že existuje magie, věřila bych, že ji najdu v lese… Vy ne?“

Pomyslel si: mám rád všechna místa, kde mohu zároveň pozorovat i mizet, a odpověděl:

„V minulosti mě z toho podezírali.“

„A… a měl jste za války problémy se spaním? Někdy jsem měla v noci takový strach, až jsem nemohla usnout… Rozumíte… A nechtěla jsem si brát lektvar, protože… říkala jsem si, že do konce války musí zbývat ještě tolik dnů, že si ho musím šetřit pro opravdu hrozné chvíle. Bála jsem se, že se stanu závislá… a… nic jiného prostě nebylo. Zkoušela jsem se řídit matčinou radou, víte, před zkouškami, dýchat zhluboka, pět vteřin zadržet dech a vydechnout…“

Opravdu ji poslouchal.

„V těhle chvílích před námi spánek dokáže jen prchat – kromě několika hodin, během nichž odejde i duše.“

Naklonil hlavu na stranu.

„Dobře jste to vyřešila.“

Zrudla. Během vteřin, které se vršily a vršily, až uplynula minuta, nevymyslela nic, co by odpověděla.

oOo

„Co byste si odnesl, kdyby ve vašich komnatách hořelo?“

„Nic,“ odpověděl krátce.

„Nezachránil byste knihy? Vaše výzkumy?“

Zaváhal, než odpověděl. Věděl, že čím víc řekne, tím víc se ona zaměří na jeho soukromí, dokud ho, i proti jeho vůli, neodkryje úplně celé.

„Není nic, co bychom si s sebou vzali do hrobu, slečno Grangerová. Vázat se na věci, které vlastníme, je k ničemu.“

Náhle se usmála.

„Vidíte, jaký jste filosof! Já bych si, pokud by byl stále uvnitř, vzala Křivonožku, dopisy od rodičů… a samozřejmě nejdůležitější knihy – a pak…“

„Tahle otázka obvykle naznačuje jen jednu jedinou věc, Grangerová,“ pobaveně ji přerušil. Litoval úsměvu, který se mu objevil na rtech.

„Přemýšlela jsem o tom,“ pokračovala energicky. „Proto jsem zakouzlila svou perlovou kabelku, víte kterou,“ udělala pohyb rukou, „abych najednou dokázala odnést jednu věc a zároveň všechno, co potřebuju.“

„Nevěděl jsem, že jste tak hluboce materialisticky založená,“ řekl ironicky.

„Byla to chyba, co nás oba zachránilo, vás a mě,“ usmála se nedotčeně. „Nakonec to není důležité. Kolik máte knih? Nemyslím si, že bych jich měla moc, ty v kabelce, samozřejmě, ty, které jsem nechala… nechala u rodičů a ty tady v Bradavicích. A, ano, nějaké musím mít také u Weasleyových.“

„Nezapomeňte na ty, které jste dotáhla sem,“ dodal, když se nadechovala.

„Ano, každopádně – a netvařte se, jako by vám tu vadily! Vím, že je čtete!“

Moc mluvila, moc toho chtěla vědět, ale bavila ho. A zatímco čekala na jeho odpověď, zkoumala ho.

„Řekl bych tak šedesát metrů. A ještě ty, které jsou v mém druhém sídle.“

„Počítáte knihy na metry?“

„Je to rozhodně přesnější než vaše neexistující jednotky délky, Grangerová.“

oOo

„Máte rád čokoládu? Pořád přemýšlím…“

Stále přemýšlíte o tomhle?“ zeptal se a zvedl obočí.

Poprvé to byla ona, kdo neodpověděl.

„V tom případě byste si tuto otázku měla klást ještě o něco déle. Posílí to vaše neurony.“

Vrhla po něm nakvašený pohled, který odrazil sardonicky pozdviženým obočím.

oOo

„Profesore Snape?“

Vzhledem ke způsobu, jakým si kousala ret, pochyboval, že se mu chystá položit otázku, jestli má raději marmeládu, nebo citronový krém, případně jestli už jedl palačinku s něčím jiným než s javorovým sirupem.

„Ano, Grangerová? Co vás dneska trápí?“

„Opravdu jste mě jako studentku nesnášel?“

Rychle vydechl nosem.

„Hm, Grangerová.“

„A co vám na mně vadilo?“

Když viděl její oči, které v tu chvíli neměly daleko od obav k slzám, znovu spatřil zraněný pohled mladé studentky, kterou bývala vždy, když si ji prohlížel od hlavy až k patě. Zkonstatoval, že nevidí žádný rozdíl.

Tehdy o tom moc nepřemýšlel, nezabýval se tím, ale dnes byly jejich oči stejné; v jejím pohledu rozpoznal bolest, která odolávala plynutí času, tu bolest, z níž odkapávala žluč na každou paralelu, které se dotkla.

Nemohl mlčet, tentokrát ne.

„Nic, opravdu, já…“

Hlas se mu zadrhl v obavě, že se příliš odhalí.

„Vy… všichni… byli jste pro mě trochu jako figuríny. Vlastně jsem vás neviděl… neviděl jsem vás jako vědomé bytosti.“

Tohle stačit nebude. Bylo divné už jen to, že mu odpustila, jak se zdálo. Existuje někdo, kdo nemá právo na odpuštění?

Trochu nervózně si podepřel hlavu a příliš suše řekl: „Teď si naprosto jistě trvám na tom, že vy ho máte.“

Strach, že jí bude nezvratitelně ublíženo, mizel z očí Grangerové současně s tím, jak se zvětšoval její úsměv.

oOo

„Jaké slovo nejčastěji používáte?“

„Pravděpodobně sloveso být, Grangerová, jako všichni.“

„Ne, myslela jsem slovo, které často užíváte. Které vás vystihuje.“

„Hm,“ odpověděl neměnně.

K jeho velkému překvapení mu věnovala zářivý úsměv.

„Ano,“ zaradovala se, „to máte pravdu!“

oOo

„Vyučujete raději lektvary, nebo obranu proti černé magii?“

Pokrčil rameny.

„Změna předmětu byla poněkud zklamáním. V jednom ani druhém případě nejsou studenti schopni pojmout krásu a komplexnost předmětu. Někteří samozřejmě… a některé třídy… prokázali větší zájem než jiné.“

„Bylo opravdu těžké vás uspokojit,“ řekla opatrně.

Neznatelně pozvedl obočí.

„Není třeba uspokojovat mě; zájem je zájem o odvedení nejlepší možné práce, děláte to pro sebe. Moje role je předcházet poraněním během výuky a naučit vás to nejnutnější, na čem pak můžete dále stavět.“

„Ano, ale… ve skutečnosti jste nás neučil. Dosáhl jste toho, že vynikající bylo nedosažitelné.“

„Vynikající je skutečně nedosažitelné, jestliže postrádáte potřebný talent. To se vás opravdu netýká…“

„Ale mohl jste nám alespoň ukázat začátek cesty místo toho, abyste nám dokazoval, jak nicotné jsou naše znalosti vedle těch vašich.“

S povzdechem si rukou prohrábl vlasy.

„Slečno Grangerová, dobrovolně se zapisuji na vaše výukové lekce.“

„Mýlíte se,“ povzdechla si rozzlobeně, „protože pokud byste své studenty motivoval, ne je srážel, mohl byste být dobrý učitel.

Ve vzteku zúžil oči.

„Podporoval jsem ty, kteří měli dostatečné schopnosti.“

„Podporoval jste Zmijozely!“

„Drobné vyrovnání nerovnováhy v porovnání s tím, co se dělo v ostatních hodinách. A mezi nimi jsem podporoval jen ty, kteří si to zasloužili.“

„A v ostatních kolejích nikdo takový nebyl?!“

„Nevěřím svým vzpomínkám, že jste byla přítomna výuce Mrzimoru a Havraspáru, když mě takto obviňujete, Grangerová,“ zavrčel.

„Netvařte se, že mi nerozumíte! Byl jste k nám nespravedlivý!“

Nespravedlivý, když jsem nechválil Longbotoma nebo tu bandu kreténů z vašeho ročníku? Máte právo označovat vaše dva kamarádíčky za průměrné, když nebyli schopní bez vaší pomoci napsat pojednání ani dokončit lektvar, ale já na stejný názor právo nemám? Nebo možná chcete, abych oslavoval Potterův talent na obranu proti černé magii, jeho, který používal jednu jedinou kletbu, a kdyby jeho smrt nebyla předem naplánovaná, mohl kvůli své nerozvážnosti zemřít mnohem dřív v jakémkoliv duelu?“

„A já?“ odvážila se nakonec zeptat, bílá jako stěna. „V jakém ohledu jsem podle vás průměrná já?“

Přísně se zamračil. Byl zaskočený a podrážděný.

„Kdo vám řekl, že jste byla průměrná, Grangerová? Nevzpomínám si, že bych vás ohodnotil hůř než P, a dokonce jste měla úctyhodné množství Nad očekávání.

„Ale nikdy ne Vynikající.“

„Považoval jsem vás za ambiciózní, nikoliv arogantní! Měla jste Vynikající z přeměňování, run, řekněme prakticky všude! Pokud byste přemýšlela, sama byste došla k závěru, že jste na tyto předměty nadanější než na lektvary.“

„U OVCí jsem získala Vynikající!“

„Školní známkování je groteskní, Grangerová! Nepřipraví studenty na skutečný život. Hodnotím absolutně a v takovém hodnocení jste vynikající studentkou lektvarů, což značí V nebo N, ale nemáte přirozené nadaní, abyste se stala lektvarovým mistrem. To jste přece věděla, vy, jako rozumný člověk, že?“

„Já… nikdy jsem takhle nepřemýšlela.“

„K čemu je dobré dávat studentům iluze? Je zbytečné nechat je uvěřit, jak jsou ve škole skvělí, a pak je po odchodu ze školy srazit z jejich dosavadního piedestalu.“

„Proč jste nám to takto nevysvětlil na hodinách?“

Chvíli zůstal potichu.

„Nemyslel jsem si, že je to… nutné.“

Pak krátce doširoka otevřel oči a zeptal se jí: „Neměla jste mé hodiny ráda, slečno Grangerová?“

„Ne, naopak, byly velmi zajímavé. Ale.. bylo to frustrující, chápejte. Pracovat neustále bez jakéhokoliv uspokojení z vašeho ocenění.“

Nepostřehnutelně potřásl hlavou.

„Já byl spokojený,“ prohodil jemně.

oOo

„Máte rád déšť?“ ptala se ho a sledovala letní bouřku za oknem.

„Počasí mne nechává zcela lhostejným.“

„S výjimkou vysokých teplot,“ zasmála se.

„Ano,“ potvrdil příkře. „S výjimkou vysokých teplot.“

oOo

„Kdo vás naučil vykouzlit Patrona?“

„Vy se nedokážete obejít bez ptaní, slečno Grangerová, nemám pravdu?“

„Mě ho naučil Harry. Nevím, jestli bych jinak byla schopná ho vyčarovat.“

„Přečetl jsem si postup v knize a pouze jsem dle něj postupoval. To je všechno.“

„Je pro vás důležitý, ne?“

Povzdechl si.

„Přestaňte si na chvíli hrát na psychoterapeuta, Grangerová. Udělala byste mi laskavost.“

oOo

„Mluvil jste často s Phineasem?“

„Ano.“

Mlčky ji sledoval a ona věděla, že váhá, jestli má ještě něco dodat. Trpělivě vyčkávala, znovu se neptala, tvářila se, že na žádná další slova nečeká.

„Ten rok jsem prakticky mluvil jen s portréty.“

oOo

„Pořád jste na profesora Brumbála naštvaný?“

Sevřel rty.

„Nepřekračujte hranice, Grangerová. Moje trpělivost má své limity.“

„Nemyslím si,“ usmála se. „Vaše schopnost vtipkovat jistě, ale vaše trpělivost je nevyčerpatelná.“

„Moje schopnost vtipkovat,“ zopakoval uraženě.

„Přesto si myslím, že i tak děláte pokroky.“

Vypadněte, Grangerová.“

oOo

Jak se přibližoval konec července, byl stále popudlivější. Když přemýšlela nad tím, co se stalo, nad radami, které mu za války mohly být k užitku, zeptala se ho: „Kdybyste svému minulému já mohl předat zprávu, co byste mu vzkázal? Často přemýšlím nad věcmi, které jsem mohla změnit, myslím na životy, které jsme mohli zachránit, na informace, které jsem mohla rozklíčovat o něco dřív…“

Pozoroval ji neproniknutelným pohledem.

„Svému minulému já?“

Jeho tvář se změnila tak prudce, že na ní takovou změnu doposud neviděla; objevil se tam úšklebek šelmy, který odhaloval jeho žluté zuby, v očích se zračily záblesky, které ji stále děsily, protože se ještě nikdy nesetkala s takovou záští, takovým opovržením uvnitř jediného člověka. Cítila z něj strach, strach o něj, o sebe, strach, že jednoho dne možná bude její tvář zohavená stejnou grimasou dravce.

„Kdybych se mohl vrátit dostatečně daleko,“ řekl nevrle, „řekl bych mu, aby si nic nepamatovalo, aby -“

Viděla, jak se snaží odolat křečím obličeje, jak polyká, jak svou tvář vyhlazuje v mírumilovné iluzi.

„-všechno zapomnělo,“ zakončil klidněji.

Ale ona to zahlédla. Věděla, že pod povrchem vře vztek, rozrušení a že za jeho záhadnýma očima ho rozežírá hořkost, rozežírá ho stejně, jako rez rozežírá železo.

2 comments

  1. Teď jsem to celé dočetla. Úžasná povídka!!
    Jen se obávám, že pro většinu standardních konzumentů HPFF poněkud hutná.
    Je to snamione, alespoň z vnějšku – a zároveň není.
    Je to o utrpení lidí; vždyť každý člověk má v sobě magii. Dobrou i zlou, tu víc, tu míň..
    A vítězstvím není překonání, ale přijetí a smíření. Jin-Jang. Harmonie.
    Doufám, že jí člověk Severus dosáhne. Jak sám v sobě, tak i ve vztahu s vnějším světem, personifikovaným tady Hermionou.
    Podobné povídky jsem na hpff četla doposud jen dvě: Quill a Broken.
    Moc děkuji za uvedení Duodecim. Jsem zvědavá, jak příběh dopadne.

    To se mi líbí

    • V prvé řadě tě zdravím a děkuju za komentář. Povídku jsem vybírala přesně s tím, že ačkoliv se jedná o fanfiction, má (alespoň pro mě) obrovský přesah. Vědomí, že ne každý ji dokáže skousnout, bylo součástí rozhodnutí se do poměrně náročného překladu pustit. Protože publikovat něco, co tu je v drobných obměnách tisíckrát, se mi zdá jako mrhání mým časem i časem čtenářů.
      Tvůj pohled, popis toho, o čem vlastně povídka je, mi přijde fascinující. Zároveň mě vedl ke zjištění, že pro každého skutečné může být o něčem jiném. Já osobně tam primárně cítím boj – ano, boj s vnitřní zlou i dobrou magií, boj se světem a nekonečné hledání jako smysl života, jako cesta, která je každému z nás vytyčená. Přesto ji nemusíme následovat, můžeme se libovolně odchylovat, vracet zpět i úplně odejít, ale to vše s vědomím, že poneseme následky. A pak tam vidím polemiku mezi Osudem a silou vůle. Pátrání po svobodě těla i duše – jsme tu, a jsme svobodní?
      Na doporučené povídky nahlédnu. Děkuju za tip.
      Myslím, že jsi Duodecim vystihla přesně. A podle toho, co píšeš, předpokládám, že musíš mít před očima i konec celé povídky. Nebo alespoň tušit, kde Severus hledá své vítězství a co je pro něj definicí harmonie.
      Budu doufat, že ani další kapitoly nezklamou, a těšit se na další tvé postřehy.

      To se mi líbí

Napsat komentář k mezisvet Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s