17. Duodecim IV

Ne!“ zašeptal. „Ne! Tato má nevíra byla jen počátkem zapomnění; ale tu srdce nanovo puká a již hladoví po pomstě.“

Alexandre Dumas (Le Comte de Monte-Cristo)

oOo

Grangerová se zdála být koncem války nadšená, nevypadala, že by trpěla syndromem přeživších, nezdálo se, že by ji o radost připravila smrt těch, které sama viděla zemřít. Všechnu svou pozornost a energii soustředila na něj. Snad proto se dokázala se svým zármutkem vypořádat lépe než ostatní…

Přesto bylo několik jejích přátel po smrti; spolužáci, členové Fénixova řádu, o nichž věděl, že jí byli blízcí. V nepřerušitelném proudu slov, kterými ho zasypávala, zachytil, že má rodiče v Austrálii, že si nepamatují na ni, na svůj předchozí život, že neví, kým byli.

Vysvětlila mu, že nenašla žádný způsob, jak jim vzpomínky bez následků vrátit; riziko bylo tak vysoké, že zůstala jen malá šance na úspěch. Podle toho, co o paměťových kouzlech věděl, měla pravdu – když její domněnky potvrdil, cítil se vinný.

Samozřejmě jí pomáhala skutečnost, že její dva nejlepší přátelé přežili stejně jako oblíbení učitelé – vyjma Lupina, alespoň podle toho, co věděl – smrti unikli. Jak o tom tak přemýšlel, neznal žádné další její přátele, jen rezavého ztřeštěnce a pana Vyvoleného.

Byla i ona trochu osamocená?

Musela si nést traumata, která bylo třeba zahojit; často si na její ruce všiml vyrytého cejchu, který tam zanechala Belatrix. Tohle mu také vyprávěla, když se snažil její slova dešifrovat, viděl, jak postupně bledne. Její jizva byla zcela jisté méně fotogenická než blesk na Potterově čele. Ale nezdálo se, že by k Belatrix kdy cítila nenávist – možná ji už necítila – když mu převyprávěla ten den, který musel být jedním z nejhorších v jejím životě. Měla rovná záda, ruce položené na kolenou a jemně se kousala do spodního rtu.

Opakovala mu, jak je šťastná za svobodu, šťastná, že může dělat to, co chce, aniž by se nad ní vznášela hrozba Temného pána. Tak proč vyplýtvala tolik času vedle jeho lůžka, když se cítila natolik svobodná, aby si plnila své sny?

Věděl, že její sny se především týkají práce – získat místo na oddělení Kouzelné spravedlnosti anebo možná jednou učit formule v Bradavicích.

Mohla si právě ona, klíčová postava závěrečné bitvy, neuvědomovat, že tohle je její úkol v celém řádu věcí? Nebo byl její smysl života úplně jiný? Kolika paralelami už prošla? Kolik zásadních rozhodnutí může ještě učinit? Kolik rozhodnutí bude učiněno za ni? Zůstane opuštěná ve světě zamlženém volbami, ke kterým se sama nerozhodla?

Bylo to proto, že snila o tom, jak po válce za vším udělá tlustou čáru, že pro ni celá válka bude znamenat jen slepou uličku? Nežila z těch ohromujících plánů, které si vybájila a které jí musely alespoň trochu pomoci nést tíhu viteálů?

Proč nechtěla, aby je Weasley opustil, Pottera a ji? Proč mu odpustila?

Mohl mít s přítelkyní, jakou byla ona, jiný život? Stali by se přáteli, kdyby se jako studenti z jiných kolejí setkali v Bradavicích? Vybrala by si Poberty nakonec i ona?

Býval přesvědčený, že zášť by ho pronásledovala neustále, že by měl strach ji opustit. Že by jí zůstal věrný, ne že by ji celý čas přiživoval. Ale teď si nebyl jistý.

Býval přesvědčený, že si vzpomíná na minulé křivdy, protože ví o paralelách. Ale teď, když jeho role skončila a když zůstal jen na scéně života, publikum a porota odešly, neznal text – kdo ví, co se stane v dramatu po přehrání posledního dějství? – zdálo se, že se mýlil.

Vzpomněl si na to proto, že navzdory rozdrolení paralel stále pokračoval, žil své dějství. Potřeboval by zášť, aby kráčel vpřed. Stále si to opakoval, protože jen zášť mu dovolovala postavit se všemu čelem.

Úkol byl splněn, zášť zbytečná. Už ji nepotřeboval, aby ho dál sytila, na uštknutí pomalu zapomínal.

Vzpomínal si na situace – znal je nazpaměť – ale zapomínal, co cítil.

Začal tím, že na ně už nemyslel, na ty situace, které ho přiváděly k zuřivosti a které se měsíce odehrávaly stále dokola, skrz paralely, situace, v nichž zloba sytila jeho touhu po pomstě, která s přibývajícím časem stále sílila.

A jednou, když je hledal, je nedokázal tak úplně najít. Vlákno vzpomínek mu prokluzovalo mezi prsty a viděl, že je duté, prázdné, už nedokázal probudit tu hlubokou nenávist.

Nenávist byla tím jediným pocitem, který mu zůstal, a právě teď o ni přicházel. Nezradil sám sebe?

K čemu byl takový život vůbec dobrý, když neustále nenáviděl ty samé věci jako v předchozích paralelách?

Co by Severuse z minulých paralel asi napadlo, kdyby se viděl takhle na nemocničním lůžku, zbavený veškeré nenávisti, tak prázdný… co mu ještě zbývalo?

Zradil sám sebe, zradil to, co mu rozervalo srdce, otočil se zády k paralelám, které ho pohltily. Jakmile přestal pociťovat utrpení, bylo to jako výsměch jeho předešlým trápením.

Všechna příkoří zřejmě vykrystalizovala uvnitř něj a zůstala tam skryta, protože pokud by tomu tak nebylo, mohl být stále sám sebou?

Co mu zůstalo, jestliže si pamatoval to, co se nestalo, a zapomněl, jaké pocity zažíval při tom všem, co prožil?

„Profesore Snape?“

Jistě, Grangerová… pouhý fakt, že mohla vstoupit do jeho pokoje, aniž by si její příchod uvědomil, dokazoval, že už není sám sebou, že zeslábl, že něco ztratil…

„Co děláte?“

Zvedl oči ke stropu.

„Stále tahle nenasytná zvědavost, Grangerová? Dobře víte, že jako vždy čekám, až uplyne čas.“

Usmála se na něj.

„Když jenom vyčkáváte, tváříte se jinak. Jsem přesvědčená, že právě nad něčím přemýšlíte. Možná nad nějakým lektvarem? Mohla bych se zeptat madame Pomfreyové, jestli bychom nemohli dojít -“

„Snažím se vybavit si nenávist, Grangerová.“

„Vy si… vy si na ni nevzpomínáte?“

Její úsměv byl tak zářivý, tak plný naděje. Vždycky si myslela, že může být zachráněn, ale netušila, že záchrana se v jeho případě rovná zatracení, už není sám sebou.

„Ne dostatečně přesně. Zkouším ji nalézt. Stejnou jako poprvé.“

„Ale proč? Proč?“

„Nechte mě nenávidět, slečno Grangerová,“ zašeptal.

Oči třpytící se v bledém obličeji, vlasy, téměř rozcuchané, dlouhé bílé prsty spočívající na kolenou, to vše mu dodávalo prchlivý dojem malého chlapce. A jeho hlas… jeho hlas byl nízký, hřejivý, zvučný. A bylo tam jemné chvění, které se z jeho rtů rozšířilo až do Hermioniných uší, kde spočinulo na všem, čeho se dotklo. Když mluvil tímhle hlasem, nemohla se soustředit na smysl jeho slov, mohla ho jen upřeně sledovat. Mlčela, rty měla pootevřené, dýchala přerušovaně a její oči byly doširoka otevřené.

„Ano, nechte mi mou nenávist, to ona mě udržovala při životě.“

Usmál se tím vnitřním úsměvem, který se naučila rozpoznat. Jak to, že ho mohla vidět? Popsat by to nedokázala. Rty zůstaly nehybné v tenké vodorovné mírně klesající lince, oči se lehce přivřely – a přesto někde v té tváři bez výrazu opravdu byl. Úsměv. Aniž by ho doopravdy viděla, poznala ho. Byl v jeho třpytících se očích, v pobaveném stínu v koutku úst. Chtěla by ho chytit za ruku a držet ji, aby ho viděla zblízka a navěky zakouzlila, třeba proto, že cítila svědění, cejch mudlovské šmejdky, který jí zanechala Belatrix, třeba proto, že cítila hryzavou prázdnotu z odloučení od rodičů.

Nemohla, neboť si nabyla jistá, že byl určen jí, ten úsměv, a rozhodla se ho jen oplatit.

Severusova tvář se náhle uzavřela a své myšlenky shrnul suchým prohlášením: „Než jste vy zasáhla.“

Andělský obličej Grangerové se také změnil; viděl, jak se mění ve fúrii; kdyby jí z nosu vyšla pára, nepřekvapilo by ho to.

„Neopovažujte se mě obviňovat z toho, že jste přežil, Severusi Snape! Zůstala jsem, zachránila jsem vaši kůži a nečekám od vás žádné poklony! Ale vy místo toho, abyste tu příležitost využil, zůstáváte tady a mrháte časem!“

Otevřel pusu. Rozkazovačným mávnutím ruky ho umlčela.

„Jste tady už týdny! Místo toho, abyste vstal a šel něco dělat, se oddáváte myšlenkám, jak hrozně jste špatný a celkově pokřivený! Udělal byste líp, kdybyste-“

Jsem špatný a celkově pokřivený,“ přerušil ji sarkasticky.

Chvíli vypadala, že se co nevidět rozesměje, pak zvedla ruce a divoce na něj ukázala prstem.

„Nesnažte se být vtipný, Snape! Ještě nejste lordem Byronem a takhle jednoduše mou pozornost rozhodně neodvedete! A-“

Dveře se potichu otevřely a do pokoje vstoupila Poppy.

„Všechno v pořádku? Zaslechla jsem-“

„Pro lásku boží, Poppy! Přijďte později,“ vykřikla Grangerová, vstala a zabouchla jí dveře před nosem. „Ševelissimo! A netvařte se takhle, profesore Snape! Vím, že je to vaše zaklínadlo, ale měl jste si nechávat svoje zatracené učebnice lektvarů na jiném místě než tam, kde je mohl najít Harry! A teď mě dobře poslouchejte, profesore Snape: byl jste sice nemocný, ale už vám skoro nic není, žádná horečka, žádný magický deficit. Všechen jed je z těla pryč. Jediným vaším momentálním nedostatkem je fakt, že jste zůstal uvězněn ve své letargii, aniž byste se pokoušel proti ní bojovat! Naopak si ji udržujete! Dávám vám ještě týden, ale pak se vrátíte do svých komnat a budete dělat lektvary nebo cokoliv, co ve svém volném čase obvykle děláte.“

Zvedl k ní své velké éterické oči zasazené v přísné tváři.

Čekám.“

„Čekáte na co?“

„Až ve správný okamžik zemřu.“

„Jste nemožný! Zblázním se z vás!“

Naklonila se k němu – její vlasy se mu otíraly o krk – a zabodla mu ukazováček do hrudníku.

„Uděláte přesně to, co říkám, a jestli ne-“

„Co vás vede k tomu věřit, že Minerva váš plán podpoří?“

„Minerva? Ale… ano, samozřejmě,“ odpověděla konsternovaně Grangerová.

„Pokud chce, abych v Bradavicích zůstal, proč mě nepřijde navštívit?“

„Aha,“ odpověděla Grangerová jemněji. „Přišla několikrát, ale spal jste. Když tady byla někdy v druhém týdnu, probudil jste se a křičel na ni, ať vás nechá být. Vy… vy si na to nepamatujete? Pak už nepřišla, myslela si, že se na ni zlobíte, že ani po tom… že vám ani po tom všem nedůvěřovala.“

„Aha,“ odpověděl pomalu.

„Řeknu jí, že může přijít,“ usmála se Grangerová a znovu se posadila.

Zůstali dlouho potichu, tak dlouho, až si Severus všiml, že se jejich dýchání sladilo.

V jednu chvíli se Hermionino ticho změnilo. Mohl by říct, že se přemýšlí, že váhá, jestli ho má oslovit. Zhluboka se nadechl, aby se připravil na další příval otázek, a bylo to, jako by ji inspiroval, neboť se okamžitě, velmi potichu (měl problém ji vůbec slyšet) zeptala.

„Šel byste raději do Azkabanu?“

Měla tak křehký, tak slabý hlas – mohl by ho roztříštit na tisíce úlomků. Stačilo by mu, kdyby své tvrzení jen znovu potvrdil: ne, měl jsem raději chtít zemřít, měl jsem zemřít, neměl jsem tu být. A vy byste musela prožívat jiné věci.

Mohl jí tuhle ránu zasadit, kdyby mu připadala silná, ale v tuhle chvíli tak nepůsobila; zdála se jen smutná.

A tak jednoduše odpověděl: „Ne.“

Oslnivě se usmála. Pak se zachmuřila.

„Proč teda nechcete začít znovu opravdový život?“

Pomlka.

„Je to proto, že si stále myslíte, že si nezasloužíte odpuštění?“

Znovu se díval na strop; Nebelíři prostě nejsou schopní se náležitě chovat. Zkroutila paže a kousala si spodní ret. Psychologicky se připravoval na to, až bude muset vyslechnout otázku, kterou se mu očividně neodvážila položit. Pravděpodobně něco příšerně nebelvírského.

„Viděl jste viteály?“ zeptala se nakonec.

Pomalu zakroutil hlavou, byl příliš zmatený na to, aby dokázal zdůraznit absurditu její otázky.

„Není moc způsobů, jak je zničit. Právě tohle nám dělalo velké problémy…“

Nepřestávala si pohrávat s rukama, dívala se všude kolem, jen ne na něj.

„Například zložár… a Voldemort použil smrtelnou kletbu, tak jsem předpokládala, že… a… hledala jsem v knížkách a výčitky svědomí opravdu můžou spojit duši. Pokud zakusíme, pokud prožijeme dostatek zla, toho zla, které jsme napáchali, je to možné. Já… četla jsem to v jedné knize.“

„V jedné knize,“ zopakoval Severus bezbarvě.

Začala rudnout, trochu se zakoktala a pokračovala.

„Já… ano. Ale tohle jsem vám nechtěla říct. Teda chtěla, ale ne jenom tohle.“

Netrpělivě vydechl, prsty se mu třásly v touze zabořit je do kořene nosu.

„U Merlina, Grangerová, k věci!“

„Takybaziliščíjed,“ řekla velmi rychle. „Ničí viteály. Neřekla jsem, že jste viteál, ale, nakonec, jsou tu jisté podobnosti. Mezi… mezi obyčejnou smrtí a vytvořením viteálu. A vás kousl had. Skoro jste zemřel. Takže pokud nevěříte ani v osvobození Starostolce, ani ve výčitky svědomí, ani v, ani v… ani v moje odpuštění… můžu… možná… říkala jsem si, že byste si možná mohl myslet, že stačí Naginin jed. Ačkoliv se nejednalo přímo o baziliška. Potlačil zlo, o kterém jste stále přesvědčen, že je uvnitř vás. A – přestaňte se na mě takhle dívat!“

V několika vteřinách chytila perlovou kabelku, zvedla se a vyrazila ven z ošetřovny. Nechala ho naprosto zmateného zírat na místo, které před chvílí opustila.

2 comments

  1. Možná je to i jinak? Možná, že v něm jenom po ztrátě nenávisti zůstalo prázdné místo a taková díra je cítit dost silně, zvláště, když byla ta nenávist velká, žhavá a zaujímala velkou část srdce. Naplnit potom takový prostor něčím novým je problém, protože by to muselo být něco mnohem důraznějšího. Ale silná nenávist je stejně pohlcující jako silná láska. Asi to bude kdo z koho – a vůbec to nemusí vyhrát láska.
    Děkuji za kapitolu a čekám s napětím, jak to dopadne. Doufám, že dobře, ale jistá si teda nejsem vůbec.
    V téhle povídce bych považovala za dobrý konec klidně i plichtu!
    margareta

    To se mi líbí

    • Skutečně… Tohle mi připadá jako funkční pohled – vlastně je vyvržencem v úplně novém světě. A vedle lásky a nenávisti je tam ještě obrovský smysl pro povinnost – a v následující kapitole tematizovaný strach.
      Plichta by byla přijatelná pro oba. Nicméně – uvidíme 🙂
      Děkuju!

      To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s