18. Duodecim V

Kde je? Hledal se a víc už nenacházel.

Victor Hugo (Les Misérables)

oOo

„Myslím si,“ řekla s nadšením, které ho ohromovalo, „že věci, vesmír, jsou uspořádány tak, aby se stalo to, co se musí stát; nakonec se stejně stane to, co je nejlepší, těžké chvíle nás dovedou k těm krásným.“

Obezřetně povytáhl obočí.

„Například,“ pokračovala a snažila se potlačit radost, která ho dráždila, „kdybych se v prvním ročníku neocitla tváří v tvář trolovi, nikdy bych se nespřátelila s Harrym a Ronem.“

„A to by byla nepopsatelná ztráta.“

Úsměv, který mu věnovala, by ho dokázal odzbrojit. Dal průchod své zatrpklosti.

„Jaký smysl podle vás měla smrt desítek lidí, kteří přišli o život v květnové bitvě? Cítíte se šťastnější?“ řekl kysele.

Zamračila se a přísně si ho měřila pohledem.

„Tyhle oběti nám pomohly vyhrát válku! Nikdy na smrt přátel nezapomenu,“ nedokázala snést jeho pohled, když myslela na Freda, Tonksovou, Lupina, Colina, na všechna tahle těla bez života, „ale nebyla zbytečná!“

Učitelským tónem pokračovala: „A přestaňte mluvit o květnové bitvě! Všichni jí říkají závěrečná. Dobře víte, že se Voldemort nevrátí. Všechny viteály byly zničené.“

Měl ten pomíjivý výraz nekonečného smutku, který mezi dvěma mrknutími popřel jeho věk třiceti osmi let. Pak mu tvář opět ztvrdla a na tenkých rtech se objevil posměšný úsměv.

„A že jsou vaši rodiče s vymazanými vzpomínkami na ostrově na opačném konci světa, to s vaším štěstím souvisí jak?“

„Moji rodiče,“ řekla třesoucím se hlasem, ve kterém byl slyšet pláč i hněv, „nejsou mrtví. A i když se na mě nepamatují, mají ještě dost času na to, aby si vytvořili vlastní šťastné vzpomínky. Mám to štěstí, že je můžu vidět živé a šťastné, ne umučené k smrti.“

Pyšně zvedla hlavu a přes slzy se usmála. Je statečná, pomyslel si, opravdu.

„Vzhledem k tomu, že jste se nepokoušel mi dokázat, jak se mýlím, řekněte mi spíš, co v dlouhodobém horizontu nepřispělo k vaší spokojenosti.“

„Všechno,“ odvětil mdle.

„Kdybyste nebyl Voldemortovým špehem,“ řekla rozumně, „a nepřežil všechno to, čemu jste byl vystaven, nemohli bychom zvítězit.“

„Také si myslím,“ odpověděl zasmušile.

„A na to nejste hrdý?“

Chtěl křičet: Dělá to ze mě pěšáka rozdrceného váhou povinnosti! Dusí mě to, tenhle zpropadeně těžký úkol, který nechci znovu plnit, mě rdousí!

Hermiona viděla jeho stažené rty, jeho pulzující nosní dírky a dodala: „A pokud by vás nekousl ten had, nikdy bychom se… nikdy bychom se nestali přáteli.“

V jeho zvláštních, nekonečných očích se cítila ztracená.

„Jsme unavený,“ poznamenal konečně.

Kdyby neodvrátil pohled, nedokázala by se odtrhnout.

„Tak… tak dobře,“ zamumlala a začala se zvedat, tváře měla zčervenalé. „Nechala jsem vás moc mluvit… Neříkejte to madame Pomfreyové…“ zakončila s úsměvem a opustila pokoj.

Něco, co dohlíží! Byl to nápad té neznalé, snaživé, naivní holčičky! Něco, co dohlíží, aby v každém cyklu splnil úkol, ale ne proto, aby byl šťastný, ale proto, aby byla nastolena rovnováha. A ona, ona a její zářivý úsměv, jehož střípky zdobily to slovo – přátelé – v jeho srdci, ona tu, až všechno začne nanovo, ona tu nebude. Ať už ho vesmír tentokrát zachránil z jakéhokoliv důvodu, dobře věděl, že štěstí mu to nepřinese; cítil posměšná zubiska lovecké pasti, jak se k sobě zvolna přibližují.

oOo

Když opouštěl ošetřovnu, stála mu Grangerová po boku – kdy ho vlastně nedoprovázela? Přišel tam s holýma rukama a odcházel se stohem knih z knihovny, které mu přinesla, se štosem lektvarových časopisů, které mu hromadila v nohách postele, a dokonce s kyticí, kterou by za takovou dobu v letním horku usušil, kdyby ji nezakouzlil – Grangerová očividně neměla nejmenší botanickou intuici.

Cesta do jeho komnat byla dlouhá. Většinu věcí měl právě tam, a to i během té krátké doby, kdy seděl v ředitelském křesle. Grangerová pro jednou zůstávala potichu a on jí za to byl vděčný – poznala, když nechtěl být ze svých myšlenek vyrušován.

Snažil se před ní zamaskovat, že je trochu zadýchaný – těch několik měsíců strávených na ošetřovně mu doslova vyprázdnilo plíce – chyběla mu energie nechat za sebou vířit plášť; spokojila se s tím, že trochu pomaleji cupitala za ním. Před svými pokoji málem o pár kroků ucouvl. Nebyl zde od té doby, co se Hermiona, Potter a Weasley vrátili do Bradavic. Když se za ním zavřel rám portrétu, který hlídal vstup do jeho komnat, věděl už, že vstupní heslo znovu nikdy nevysloví, že tenhle šálek položený na krbové římse už nikdy neuklidí, že už si nikdy nelehne do postele, že už si z police nevyndá žádnou knihu. Že se tu postupně bude usazovat prach, na nábytku – a domácí skřítkové přijdou, srovnají věci – nebylo to, jako kdyby měl někoho, komu by je mohl odkázat – a na jeho místo nastoupí někdo další.

A teď znovu stál před vstupním portrétem, portrétem stařičké bradavické donátorky, která se nacházela ve své přijímací místnosti; ten portrét pro něj vybral Brumbál, protože byl jedním z těch, který se dokázaly obrnit proti všemožným drbům.

Tenhle portrét s ním během šestnácti – téměř sedmnácti – let zažil všechno. Šeptal mu heslo, pronášel ho odtažitě, říkal ho mile, melancholicky… a stařičká čarodějka ho viděla vycházet se smrtijedskou maskou v ruce a vracet se s tak silně drkotajícími zuby, že nemohl promluvit.

Viděla ho to ráno před jeho prvním vyučováním.

Byl na ni tak zvyklý, že ani nezaznamenal, že se její chování po zavraždění Brumbála nezměnilo

Teď se jí nechystal cokoliv říct.

„Vidíte, Elizabeth,“ řekla Hermiona příjemně, „říkala jsem vám, že se na vás brzy přijde podívat.“

„Severusi!“ usmála se stařenka. „Řekly mi to portréty. I Bradavice nám potvrdily, že stále máme svého ředitele, ale konečně… Jsem tak šťastná, že vás vidím! Tady Hermiona mi nosila novinky, samozřejmě, jen to není totéž… no tak, řekněte mi něco! Přece jsem vás už viděla v horším stavu, než v jakém jste teď…“

Nikdy neměl tak stažený krk. Mluví s ním portrét a bývalá studentka? Hermiona chodila navštěvovat portrét, který strážil vchod do jeho komnat, protože – proč? Aby něco zjistila?

„Netvařte se takhle, Severusi! Jste tak podezíravý!“ napomenula ho Elizabeth. „Dobře víte, že bych vaše tajemství nikomu neprozradila. A Hermiona se navíc na nic neptala. Dobře se o vás starala, jen co je pravda… Vždycky jsem říkala, že -“

„Elizabeth,“ zavrčel. „Neobtěžujte Hermionu svými neuvěřitelnými příběhy.“

„Řekl jste Hermionu?“ odpověděla pobaveně stařenka.

Pokořeně se pokoušel naprosto ignorovat všechno kolem. Zabručel heslo: Effluo. Postrčil Hermionu před sebe, aniž by si všímal jejích pokusů se s Elizabeth rozloučit, zabouchl dveře, kytku položil na stůl, vedle ní stoh knih, zabořil se do odřeného křesla stejně jako po tolika vyučovacích hodinách a teprve poté si uvědomil, že Grangerová je stále tady, stála před vstupními dveřmi.

Rychle vstal, úsečně ukázal na druhé křeslo a snažil se nepřipadat si dotčený, neboť bylo očividné, že se co nevidět dá do smíchu.

Ale necítit se tím tichým smíchem, jehož byl příčinou, ohrožený či obviňovaný bylo velmi snadné. Ve způsobu, jakým se mu smála, byla zřejmá laskavost, která natolik zjemňovala ostrost, až si přál, aby se zasmála znovu; žertovat tímhle způsobem nebylo obvyklé. Je normální si přát, aby byl terčem posměchu? ptal se v duchu, zamračil se a přitom sledoval Grangerovou, která se s radostí uvelebila v jeho křesle.

Pobaveně na něj mrkla, vstala a šla pro hrnek, který před bitvou nechal na krbové římse, aby do něj umístila kytici karafiátů.

oOo

Výslechy, na kterých stále trvala, byly tady, v hlubinách hradu, v jeho útočišti, kde tak dlouho pobýval sám, ještě bolestivější, ještě skutečnější. Občas přišla Poppy, občas Brumbál, možná velmi dávno jedenkrát Minerva?

Tady byl povolnější. Tady bylo složitější se skrýt. Nenechala ho před svými otázkami uniknout. Jediný způsob, který mohl použít, bylo odmítnout odpovědět, ale stejně – byla by zklamaná, to věděl. Mnohem bolestnější bylo vidět tuhle neurčitou bolest, poranění, které zasáhlo její radostný pohled, než se pokusit jí odpovědět.

„Víte, kdy jsem měla největší strach?“

Už mu neříkala profesore Snape, už několik týdnů ne, už mu neříkala nijak a podle přerušované intonace poznal, že se snaží ho neoslovit Severusi, ale to by se neodvážila – a on se neodvážil jí to navrhnout, protože to by jen zhoršilo tuto anomálii v plynutí času, které neměl odvahu učinit zadost.

Čekala, až odpoví – přemýšlel. Tohle mu bylo matně povědomé – historka, která ho ve sborovně pobavila; Kratiknota pobouřila, protože bylo tak nespravedlivé bavit se na účet slečny Grangerové…

Ale jak mohl zrovna on vědět, že za slečnou-všechno-vím se nachází Hermiona?

„Váš bubák,“ řekl konečně. „Bála jste se, že neuspějete při závěrečných zkouškách.“

Stále hledal, zkoušel si lépe vzpomenout.

„Minerva vám řekla, že jste neprošla OVCEmi, že?“

„Něco takového,“ usmála se Hermiona. „Ale zkoušky – to je jen příklad. Měla jsem obecně strach z neúspěchu. Ale je to celé směšné, když si to představíte. Nikdy jsem v ničem neselhala, ať to bylo jakkoliv náročné. A pokud ano, zvládla jsem to později…“

Zmlkla.

„Je ve vašem příběhu nějaké skryté morální poselství, Grangerová?“

„Však víte,“ řekla lehkomyslně, „pokud jste mě nazval Hermionou, když jste mluvil s portrétem, můžete to dělat i ve chvíli, kdy mluvíte přímo se mnou.“

„Kam touto diskuzí míříte, Grangerová?“

Ano, ano, raději by ji přivedl zpět k tématu jejích největších strachů, než aby se nechal zahnat do kouta a říkal jí Hermiono, vysokým hlasem, přímo před ní. Připadal by si jako při vyslovení kouzelné formule, která neodvratitelně změní vlákénko jeho života, nad nímž tak přestane mít kontrolu.

„Dobře víte, na co jsem se vás ptala. Z čeho máte strach vy? Vy, který jste… vy, který vypadáte, jako byste z ničeho strach neměl. Nikdy…“

Skepticky povytáhl obočí.

„Špehoval jste mezi Smrtijedy, přežil jste dvě bitvy, postavil jste se mezi nás a vlkodlaka… a dokonce ani v Chroptící chýši tváří v tvář Voldemortovi jste nevypadal jako člověk, který má strach… ale na ošetřovně jste občas… občas jste měl sny. A…“

Tváře jí zčervenaly, dívala se na dno svého hrníčku, jako by se náhle rozhodla zabývat věštěním a snažila se pojmenovat tvar, který na porcelánovém dně vytvořil shluk čajových lístků.

„Ano, Grangerová?“ zareagoval podezíravě.

„A… taky před Protivou. Nechoval jste se normálně. Máte občas opravdu strach? Co děláte, abyste ho neměl?“

Severus si povzdechl. Nemohl jí odpovědět, na tohle nemohl odpovědět… Co by řekla, kdyby zjistila, jak rozsáhlý jeho strach je, jak rozsáhlá je panika, která mu svírá hrdlo?

„Měl jste i vy někdy strach z prohry, z neúspěchu?“ zeptala se plaše.

Polkl slinu a poté, co se po několika úderech srdce přesvědčil, že teď není důvod panikařit, odpověděl.

„Jistěže jsem se, Grangerová, obával chyb.“

Myslíte si, že jsem vytesaný z mramoru? dodal neslyšně. Tohle vždycky chtěl, a přesto při pomyšlení, že by její odpověď zněla ano, ucítil tlak schrány, která ho obklopovala, která ho dusila.

„Myslel jste… myslel jste si… že si neúspěch sám přivodíte?“

Nadechl se a zmlkl ještě předtím, než větu začal. Pak pomalu odpověděl ano, které s sebou neslo jistá nadbytečná opatření. A sevřel rty, aby nevyzvrátil zbytek, všechno, co chtěl říct – věděl jsem, že skončím, až splním, co je nutné splnit; to mi nahání strach! Tohle mi nahání strach! Řekni jí to, řekni jí to teď! Před tím vnitřním křikem, který hrozil, že poví příliš, se bránil stisknutými zuby.

Viděla, viděla, že ji velmi upřeně sleduje; ale nemohla číst myšlenky, které zůstaly mlčenlivé; věděla jenom to, že tu stále jsou střípky utrpení, které krvácí. Co mi chceš říct, Severusi? Co dalšího je ukryté v tvém ano? Co jsi mi neřekl? Čekala, až bude mít opět přítomný pohled.

„A Protiva?“ ještě se upřímně zeptala.

„Ano, Protiva,“ vyplivl. „Nikdy jsme spolu nevycházeli.“

A bojím se času, křičel uvnitř. Přál si, aby ho mohla slyšet. Mám strach z času, který plyne, který si bere a který znovu tříští, který se znovu a znovu vrací!

Byl zahnaný do kouta, ona musí odejít, nebo znovu udělá chybu, udělá-

Zvedla se a krátce mu položila ruku na rameno; nevšiml si, že se přiblížila, a viditelně sebou trhl.

„Nic neříkejte,“ řekla jemně. „Už abych šla. Uvidím vás zítra,“ zakončila a usmála se na něj.

Měla odvahu odejít dřív, než ji mohl vyprovodit ke dveřím! Proč s ní takhle mluví? Proč vždycky odejde ve správnou chvíli?

Byla nebezpečná, věděla toho moc. Měla nad ním příliš velkou moc. Mohla ho zničit.

Zachytila ochranné vlákno, kterým se obklopoval, a s každým částečným přiznáním, které jí svěřil, zatáhla o trochu víc a všechno na něm se páralo, brzy před ní bude stát nahý!

Proč ji nechal zajít takhle daleko?

2 comments

  1. margareta
    Myslím, že by už měl uvažovat o změně hesla. A mám dojem, že si je toho podprahově už i vědom.
    Nevyklouzne.
    Ostatně, Hermiona mu sama řekla, že není z těch, které by selhání odradilo.
    Nedivím se mu, že ho děsí čas. Vůbec. Existuje přísloví: Ucti čas a on tě uctí zas; jenže to je, jako ostatně většina pravd, dvousečné, protože různí jedinci ,, ctí “ čas různě.

    p.s. ale jelikož jsem skalní snamionkářka, mocně doufám, že to skončí oboustranně výhodnou remízou!!
    Děkuji za kapitolu! Je to čtení sice bolavé, ale silně volavé! Tak honem další…!!!

    To se mi líbí

    • Myslím, že je tady dobře vidět, jak dvě podobné povahy mohou jít každá úplně jiným směrem. A ten směr jim určily zkušenosti, okolnosti… A přitom pro ně není natolik složité se k sobě zase přiblížit. Ani jeden z nich si nenechá to svoje vzít. Ledaže by se obětoval tomu druhému, a tedy vlastně sám sobě. Jenže pořád nad nimi visí ona hrozba času – on se jí nedokáže zbavit, ona si ji nepřipouští.
      Děkuju ti za komentář.

      To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s