19. Duodecim VI

Tázal se, odpovídal si a ty odpovědi ho děsily.

Victor Hugo (Les Misérables)

oOo

Nevěděl, co během těch dnů dělat. Ztrácet čas, to dělal, ano, dělal to léta. Drolil každou stojatou hodinu po hodině, střežil bradavické chodby a věděl, že stejně dobře může zůstat nehybně stát, čas si vás tak jako tak najde.

Ten, který přežil. Haha. Pěkný případ. Přežít, uniknout smrti, to by dokázal každý trochu schopnější člověk. Sám čas ji občas zhatil, bylo by pošetilé myslet si, že právě on je vždy viníkem.

Před časem se přesto ochránit nedokážeme. Ani smrt ho nezastaví, nic ho nezpomalí, nic ho nezrychlí, nic mu nedokáže zabránit, aby se obrátil, vždycky začne nanovo.

Až do téhle chvíle nechal čas, aby ho požíral, a zkoušel se vší silou vyhýbat životu.

Ale co musí udělat teď? Zdálo se, čas přestal zajímat. Jistě, stále plyne, ale s jakým úmyslem? Jaké nitky spřádá?

K čemu je dobré přestat mít obavy, přestat mít strach z ostří času a zůstat nehybně stát, k čemu je to dobré?

Bříšky prstů se dotkl rozdrcené duše toho mladého muže, kterého nechal za sebou. Zůstal v minulosti, nezměněný, ale tenkrát se museli rozdělit. I on, jeho dvojník, dospěl. Žil tak jako ten druhý, kterým se stal, a nyní nebyl ani jedním z těch dvou.

Chtěl by s ním mluvit, s tím mužem z uplynulých paralel, který se rozhodl splnit poslání, který si vyrobil brnění – aby ochránil svou už beztak rozlámanou duši.

Chtěl se ho zeptat: Vidíš, kým jsem se stal? Poznal bys mě vůbec? Zklamal jsem tě? Důvěřuješ mi ještě?

Chtěl, aby mu tenhle Severus řekl, že se nikdy nerozdělili, že jednal správně, že ho nezradil; on, který zradil téměř všechny ostatní.

Mohl mu položit tuhle otázku, ale pokud pokládáte správné otázky, riskujete, že se dočkáte odpovědí.

A tak v něm hlodalo stále víc otázek, na které odpověď nikdy nedostal.

A pak chtěl vědět, jestli byl opravdu ten druhý; skutečně je pozdě, aby se stal tím, kým býval?

Co měl udělat, aby se jím stal? Jak to měl uchopit? Ale v otázce, jejíž odpovědi se nejvíc obával, se zrcadlily další.

Zapomněl jsi na mě?

Zapomněl jsem na tebe?

Věděl, že co zapomeneme, zmizí, zmizí jen na tak dlouho, dokud vzpomínky znovu neoživíme. Byla tam jen přítomnost, jen čas držený ve vzpřímené poloze, všechno, co zbylo – minulost a budoucnost – zůstalo v poli vzpomínek.

Pokud zapomínáme, vše mizí v dunách času, odváto ze skutečnosti.

Jsme součtem vzpomínek a prázdnoty všeho zapomenutého.

Stín, který se za ním rozkládal, byl nekonečný. Zapomněl jediné. To hlavní. Proč jednal tak, jak jednal, a kým ve skutečnosti byl.

Co to s ním provedli?

oOo

Květnová bitva změnila život na hradě, a to podpořilo jeho dojem, že se nachází v paralelním světě spíš než v jiné paralele světa totožného.

Vyučování stále nebylo obnoveno a tento život neměl nic společného s běžnými letními prázdninami.

Profesoři, kteří obvykle odjížděli za svými blízkými či vzdálenými rodinami, tu stále byli a zůstali i někteří studenti, aby pomohli s opravami. Stále sem proudily davy – kouzelníci nebo čarodějky, kteří přišli na jedno odpoledne podat pomocnou ruku, truchlící, kteří tu byli, aby vzdali hold mrtvým, novináři, politici… Kde byli všichni tihle lidé během bitvy?

Uklidnilo ho, že tu zůstali i někteří Zmijozelové a svým uměním přispěli k opravě hradu. Vládla tu částečná anarchie. Jestli většina profesorů zůstala na svém obvyklém místě, studenti seděli u jídelních stolů nezávisle na koleji a všichni pozvaní dospělí se usadili tam, kde právě bylo místo.

Občas zahlédl Draca, vždy postával stranou od ostatních, pokaždé ve společnosti Astorie Greengrassové. Ani Draco stále očividně nechápal, proč ho Hermiona zachránila. „Myslela sis, že profesora Brumbála nezabil?“ uniklo užaslému Dracovi. „Někteří lidé si zaslouží druhou šanci a Severus Snape mezi ně patří,“ odpověděla Hermiona hrdě.

Severus si myslel, že se mu Hermiona po propuštění z ošetřovny trochu vzdálí. Nestalo se. Ujistila ho, že jeho stav je stabilizovaný, ale že není zcela vyléčený, že na něj ještě musí dohlížet. Rovněž Draco byl navýsost překvapený a pokoušel se pochopit, proč Hermiona, která už své dobrodiní v jeho prospěch vykonala, nenabízí pomoc dalším lidem. Ale na tohle se jí zeptat neodvážil a jinak neustále hovořící Grangerová ho odpovědí neoblažila.

S rozporuplnými pocity přijal Luciusovo omilostnění. Bylo mu odpuštěno téměř proti jeho vůli. Poskytnout nějaké informace o možných úkrytech uniklých Smrtijedů a zůstat ve Velké síni, tohle stačí k k odpuštění? A Narcise, která posloužila jen proto, aby zachránila duši svého syna, stačilo zůstat zticha, neprozradit, že je Harry Potter naživu?

A jemu, jemu Brumbál výměnou za minulý život, za život, který mu obětoval, život, kterým pykal za své hříchy a nakonec ho znovu zakončil vynucenou vraždou, poskytl klíčové svědectví.

Proč musel zaplatit víc než ostatní?

A teď je neustále pronásledován Grangerovou, která s ním tráví většinu dní. Doprovázela ho při bezcílných pochůzkách hradem, vyměřovala mu kroky v Zapovězeném lese. Přivlastnila se jeho křeslo, židli v jeho pracovně, lavici v jeho laboratoři.

Ve Velké síni si při jídle sedala vedle něj, obsadila židli mezi ním a Minervou. Jídal tu nerad – nesnášel, když se na něj dívalo takové množství lidí. Samozřejmě se na něj neodvážili zírat zcela nepokrytě, ale on cítil všechny ty skryté pohledy, které se ubíraly jeho směrem.

Byl ve střehu a uvnitř se vskutku velmi bavil, když viděl Hermionu, jak se všechny ty lidi snaží pohledem doslova zamordovat. A byla až nečekaně úspěšná.

Minerva sedící po její druhé ruce také mnoho pohledů odrážela. Přísný pohled dokázal zázraky. Pošta byla zkontrolovaná dřív, než se mu dostala do rukou. Odmítala za něj všechny nabídky rozhovorů. A byla to ona, kdo řekl Potterovi, že by momentálně bylo velmi nevhodné obtěžovat ho vzpomínkami, o kterých s ním chtěl očividně za každou cenu mluvit.

Přítomnost Hermiony mezi ním a Minervou ho uklidňovala, přestože dříve sedávali přímo vedle sebe.

Od toho roku, který mezi nimi ležel jako bolestná vzpomínka, nevěděl, jak s ní mluvit. Nevěděl, jak odříznout ten nezhoubný nádor, a ona netušila, co říct, aby vhodně vyjádřila svou omluvu.

Nakonec ho přímo požádala o talíř s tousty. Věděl, díky pečlivé výslovnosti, že měla strach to udělat. Od té doby, co opustil ošetřovnu, používala Hermionu jako prostředníka.

Podal jí tousty a zabručel: „Tady, Minervo.“ V jeho hlase se objevil náznak drsného severoanglického přízvuku. Upjatě se na něj usmála. Kývl a pochopil, že otočili další list, že mu odpustila.

Jenže – tomuhle nerozuměl. Nikdy si nemyslel, že by se tohohle dne mohl dožít. Měl by se i nadále obviňovat? Držet se svojí zatrpklosti se zdálo být směšné – a zřeknout se jí, to znělo jako naprostá rezignace.

oOo

Ačkoliv opustil svoje místo a hrad se navrátil pod Minervinu nadvládu, stále dostával některé informace. Měl neutuchající dojem, že je s Bradavicemi svázán, že ví víc než ostatní. Cítil, jak se pomalu uzdravují, cítil, ve kterých částech se něco děje. Pokud se dostatečně soustředil, nakonec odhalil, kde se nachází Hermiona, jestliže zrovna nebyla s ním.

Myslel si, že jakmile se vzdálí z postele, bude mnohem jednodušší si od ní držet patřičný odstup. Ve skutečnosti to bylo mnohem složitější. Mnohem, mnohem složitější. Neměl nad ní vůbec žádnou moc, nemohl se vrátit ke svému obvyklému chování. O to, co se mu zrovna honí hlavou, když kráčeli vedle sebe, se nijak zvlášť nezajímala.

Stále ho považovala, zdálo se, za svého přítele.

Fakt, že už není bezmocný, pouze dodával této fabulaci na uvěřitelnosti.

Každý den, který s ním trávila, mluvila s ním, nutila ho mluvit, četla si vedle něj, mu dával za pravdu.

Neměl sílu ji vyvádět z omylu, když se její domněnky snažil vyvrátit, nenacházel argumenty.

Jak by jí mohl dokázat, že nejsou přátelé, když jí dovolil, aby si přinesla i kočku? Jak jí měl přimět, aby změnila názor, když ji nechal pracovat ve své laboratoři, se svým náčiním i přísadami? A stejně tak mlčel, když si půjčovala jeho knihy.

Co on vlastně věděl o přátelství? Měl jednu přítelkyni, kterou sprostě urazil, když se ho pokusila chránit, a pak jí podepsal rozsudek smrti. Nenáviděl celou její rodinu, manžela… i syna.

A tak ji nechal, ať si dělá, co chce, ať říká, co chce, nechal ji, ať s ním tráví čas podle libosti, nechal ji stále víc vstupovat do svého života.

Čas jim do vzpomínek přibíjel další a další precedenty, a jak dny plynuly, bylo stále těžší rozbít tohle bláznivé přátelství.

Jenže měli jen tenhle ubohý koncept. Kdyby se jenom mohla spokojit s tím, že s ním může mluvit. Ne, ne – normálně mluvit, ne vylévat do okolního světa celé spektrum svých emocí, to bylo očividně nad síly Nebelvírů.

Nemohla pouze mluvit, ne. Smála se a on to nemohl vystát. Smála se na něj a měla zářivé oči, které vedly přímo do duše. Ubozí, hloupí Nebelvíři, všude kolem nechávali tryskat své pocity, aby je ostatní viděli a sytili se jimi.

Smála se a on nemohl vystát vlnu emocí, kterou k němu vyslala. Roztříštila se o něj a přemohla ho.

Smála se a její úsměv naznačoval, že mu nezbývá než se pro něj naklonit a uchopit ho. Její úsměv chtěl říct, že pokud k ní natáhne ruku, nevyskočí, že pokud ji chytne za ruku, necouvne. Její úsměv chtěl říct, že nepociťuje nenávist, a on to nemohl snést.

Proč musel snášet taková muka? Byl opravdu vzhůru? Možná, že stále sní, možná se tahle paralela nikdy nestala – tohle bylo nemožné – nikdy neexistovala.

Ale on ji chtěl! Jak ji chtěl, tohle zářivé dítě, příliš upřímné, příliš podobné jeho vybájené Lily!

A náhle její úsměv pohasl, protože jí ho neoplatil.

Trpěl tím ještě mnohem víc.

Její úsměv se chvíli mihotal, nejistý, pak zmizel a přenechal místo tomuhle utrápenému úsměvu, nemohl ho vystát. Všechno uvnitř něj ji chtělo chytit za ruku, a přesto se tomu celým svým já bránil, až mu zůstala jen velká puklina, která ho zanechala zranitelného, zpoza jeho ledové masky probublával pohled prosycený žádostivostí.

A čas dovolil všem Hermioniným úsměvům tančit v jeho nově planoucích vzpomínkách. I když tu nebyla, stále se na něj usmívala napříč plynoucím časem.

Občas se odvážil jí úsměvy vracet, jenže ona se pak usmívala stále víc a to mu provrtávalo hrudník.

Přesto mu nepatřila. Když ho zachraňovala, obrátila se zády k životu, který měla mít. Jednoho dne, brzy, si to čas uvědomí a ona opět bude následovat svou cestu. Odejde.

Dřív nebo později ho nechá napospas vzpomínkám.

Nesmí ji držet. Nesmí ji ztratit.

Zůstane mu jen puget zvadlých vzpomínek, který postupně vybledne a pak celý zmizí.

I on bude muset odejít. Ona by to nedopustila. Mohl by se vrátit zpátky do prázdna, mohl by dokonce opustit zemi.

Může začít pátrat po dalších lidech, kteří si uvědomují existenci paralel. Může si založit vlastní lékárnu a hledat přísady s dosud neznámým využitím.

Věděl, že to neudělá, zůstane na místě. Neměl sílu se od Hermiony odpoutat, sotva jí měl dostatek na to, aby dokázal nic nedělat, když se na něj dívala.

Počká.

Bude čekat neustále, on, který opakoval stejné chyby a nikdy se z nich nepoučil.

oOo

Milovala, když se na něj mohla dívat, dokonce i když ho nedokázala přimět mluvit. Jak jednoslovně nebo dvouslovně odpovídal na její otázky, působil lakonicky a nezúčastněně, byl pohlcený vnitřními rozmluvami, které neslyšela.

Bylo to, jako by dostávala jen cenzurovanou část toho, co jí ve skutečnosti chtěl říct – občas hádala, že právě to je příčinou ticha. Byl mnohem emocionálnější, než jak si ho jako profesora pamatovala, nebo se lépe naučila dešifrovat jeho odmlky, jemný přízvuk, pohyby očí.

Tolik jemných rozdílů dokázal vložit do mhouření víček, do krčení čela, do pomalého mrkání, do vraštění obočí – v očích se mu odehrávalo tolik věcí!

Hypnotizovaly ji, nejdřív proto, že byly natolik tmavé, až se zdály jako rozpuštěné zornice, které ji upřeně sledovaly a ona se v nich ztrácela; tak jednoduše zbloudíme… Mohla by ty oči v naprosté blaženosti sledovat celé hodiny.

Přesto nebyly jen černé. Když na jeho tvář zasvítilo slunce, hněvivě je přivřel. Nebo když je zdola ozářila svíčka, bylo možné je zahlédnout – tisíce odlesků v jeho očích.

Stávaly se temnou nocí, hlubokým lesem. V duhovkách tančily tmavě hnědé ohníčky propletené se záblesky světla, mířily k panenkám, ještě černějším, ještě uhrančivějším, když byly takto ohraničené.

Pod jejím pohledem se nepřestával měnit. Považovala ho za nepřístupného a imunního. Věřila, že mimo jejich vzájemné dýchánky zná jen dva obvyklé výrazy: posměšné opovržení a náhlý záchvat ledového vzteku.

Severus… Začínala v něm vidět člověka, jednou tak starého, jednou tak mladého, plaše nezkušeného a užaslého, když jej nazvala přítelem, když se zdáním hrůzy hleděl na obyčejnou ruku na své paži.

Stále ještě nevěděla, kým ve skutečnosti je. Nalézala velké množství různých Severusů stejně jako mnoho různorodých osobností. Nadzdvihla jednu vrstvu a našla pod ní další, s vlastní škálou emocí i reakcí, více či méně pronikavými, více či méně verbálními. A jakmile začal mít strach, že by mohl být prozrazen, že by ho odhalila, zamrkal a proměnil se v jiného Severuse.

Přesto se stále vžíval do jakýchsi rolí, jako by je nevědomky hrál a nemohl opustit. Občas si říkala, ztracena v jeho neproniknutelných očích, že to neví ani on sám.

Chtěla ho poznat, toho, který byl mezi těmi všemi pravý, toho, který se mezi ostatními skrýval uvnitř všech slupek, toho, který se k ní jako první přimkl a který na ni jako poslední zapomene. Pro kterého z nich byly vyrobeny všechny tyhle masky?

A teď konečně začínala vědět víc: byl příliš živý, příliš skutečný na to, aby ji nelákal. Byl rozkošně jízlivý a vždy pohotový. Věděl tolik věcí, pokud by si dovolil na ně vzpomenout. Měl tu syrovou kouzelnou moc, kterou jste v jeho blízkosti dokázali vnímat. Byl to ten tajemný muž, který umocňoval její zvědavost, ten utrápený muž, který uvnitř ní rozdmýchával chuť ho zachránit.

Přesto se všemi myslitelnými způsoby skrýval. Potvrdila si svou teorii: Severusovo oblečení bylo termoregulační. Nicméně pouhá představa tohohle na srpen příliš tlustého hábitu jí dodávala chuť chodit bosá a v tričku. Bylo moc teplo na tak tlustou tkaninu, termoregulace netermoregulace.

Od té doby, co mu madame Pomfreyová povolila zbavit se nemocničního pyžama, které mu nahánělo hrůzu, neviděla ho oblečeného v ničem jiném než v tomhle hábitu, který zřejmě nikdy nesundával.

A to jí dávalo ještě větší chuť zjistit, co pod všemi těmi vrstvami skrývá – vidět jeho holé ruce, aniž by byly až po zápěstí zakryté košilí, vidět krk, na kterém vídávala bít jeho srdce.

Uvědomoval si, proč milovala tyhle občasné váhavé úsměvy, které někdy přistihla na jeho rtech? Uvědomoval si, jakým způsobem si vykládala jeho melancholický pohled, když se zdálo, že ji mučí, že jí nedopřeje zahlédnout na své tváři úsměv?

Schválně jí takhle rozdupával srdce, takhle ji trápil čekáním?

Všiml si vůbec, že tu byla? Jak ji viděl? Možná jako otravnou bývalou studentku, možná jako strašně mladou holku, mladou na to, aby ho dokázala zaujmout, její pozornost ho otravovala?

Nemohla se spolehnout na pokrok, který během dne udělal, nemohla ho očekávat zítra – tolik se měnil!

Jednou z duše vyslal žhavé uhlíky a chvíli potom ji ledově ponížil. Nikdy nepoznala člověka, který by své chování tak náhle a úplně měnil.

Přesto se zdálo, že se lepší – přestal mluvit o své duši – pokud si myslel, že je navždy roztříštěná, nezmínil to. Byl skutečně vyléčený? Co se vznášelo v tichu, které následovalo po jeho odpovědích?

Co se mu odehrávalo v očích, když na ni tiše zíral?

Odmítl nastoupit na své staré místo, ať už se jednalo o lektvary, nebo o obranu proti černé magii. Nikdy nemluvil o budoucnosti. Oči měl stejně nejisté i v poledne, když s ním mluvila během oběda. Cítila, jak je křehký – věděla, že ještě něco čeká, že čeká, až se něco stane. Ale co?

2 comments

  1. Už jsem tady komentář napsala, ale zmizel.
    Tak už jen zkráceně: Severus se prostě bojí, čemuž se po jeho zkušenostech vůbec nedivím!
    Byl tak zvyklý na temno, že mu každý záblesk světla musí být extrémně podezřelý! Jak může vědět, co se Hermioně honí hlavou, jestli pro ni neznamená jen klinický případ? A jak se má před ní cítit, když má na sebe sama tak diametrálně odlišný názor, než jaký se mu snaží implantovat ona? Nemůže se tvářit, že s jejím náhledem souhlasí, pokud nechce nadále lhát. Život není divadelní představení, aspoň pro něj už ne!
    Možná by ho měla přimět k diskuzi nějakým činem, po kterém už by nemohl dělat mrtvého brouka?
    Myslím, že i ona by už ocenila, kdyby se mez nimi alespoň trošku vyjasnilo, ne?
    Děkuji za kapitolu! Jsem zvědavá, jak se to vystříbří. Jednoduché to určitě nebude ani pro jednoho!

    To se mi líbí

    • To mi je líto, že ses musela psát s komentáře nadvakrát. O to víc děkuju,
      Myslím, že následující kapitola vnese do celé situace poněkud víc světla. Ačkoliv si nejsem jistá, jestli slovo světlo je zde vhodně užito.

      To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s