20. Duodecim VII

Ne, drahá lásko má, ne, já vás neměl rád!

Edmond Rostand (Cyrano z Bergeracu), překlad Jaroslav Vrchlický

oOo

Schylovalo se k podzimu. Přesto stále ještě vládlo léto, setrvalo až do následující středy. Byli venku, byl krásný den. Hnědé listy získaly pod slunečnými paprsky teplý odstín, slunce pokrylo celou přírodu neobvyklou krásou.

Venku zůstalo i velké množství studentů – byla sobota, jedna z posledních hezkých sobot až do příchodu jara – a všichni je sledovali. Nervózně si pohrával se šátkem na krku, aby se ujistil, že má uzel na správném místě, od té doby, co ho nosil, se z toho stal reflex.

Křiklan pokračoval s výukou lektvarů i tento rok, dokud se Severus definitivně nerozhodne, jestli se toho místa ujme, nebo ho oficiálně opustí. Hermiona trvala na tom, aby ho od začátku školního roku přijal, a nakonec to byla Minerva, kdo se vyjádřil v jeho prospěch a dal mu ještě další rok rozhodování k dobru. Měl pouze jedinou podmínku, tu stanovila Poppy, že musí vyrábět lektvary pro ošetřovnu. Než aby jejich výrobu svěřila Křiklanovi, raději je kupovala v Prasinkách nebo na Příčné.

Nastěhoval se zpátky do svých komnat ve sklepení, Křiklan tam pod záminkou revmatismu toužil zůstat co nejkratší dobu.

Hermiona bydlela v jedné z věží. Zůstala společně s dalšími dobrovolníky, aby pomáhala s opravami na hradě, který stále nebyl v původním, předválečném stavu. Pokud by byl upřímný, pravděpodobně by si pomyslel, že zůstala, aby ho mohla nadále kontrolovat.

Plýtvala životem, který jí byl svěřen – svým osudem – a plýtvala jím kvůli téhle otevřené zlomenině, kterou utrpěl současný cyklus. Proč? Byla tu sama. Potter se na hradě čas od času objevil, aby pomohl s rekonstrukcí – a viděl mladou Weasleyovou – ale Weasley se nevrátil.

Došlo mezi nimi k nějakému nedorozumění a Weasley potřeboval čas, aby se s tím vyrovnal. Alespoň podle toho, co mu Hermiona sdělila. On však tušil, že příčinou tohoto nedorozumění byla především ona, vzhledem k tomu, že když mu to vyprávěla, nehezky zrudla a za každou cenu se vyhýbala jeho pohledu.

Zrovna ona, která mu vyčítala, že si dostatečně neužívá života – proč ho nenechala na pokoji a nešla si užívat toho svého?

Vstoupili do Zapovězeného lesa, a jakmile je skryly stromy, chytila se ho za paži a přitiskla ji k sobě, pak své sevření povolila, aby ho mohla pravou rukou lépe obklíčit.

Volnou rukou ukazovala cestu, kterou šli tenkrát s Umbridgeovou, a zdála se tak spokojená, že cítil, jak mu z plic lehce uniká vzduch, jako by se měl rozesmát.

Smát se, smát se situaci, která skončila bojem na Ministerstvu, která ji poslala na ošetřovnu, aniž by v tu chvíli bylo jisté, že se podaří ji zachránit – a on se cítil tak bezmocný, vinný… A Brumbál mu to tenkrát vyčítal-

Poskakovala vedle něj s radostí děvčátka. Nechybělo mnoho, aby tím děvčátkem byla, a přesto měla v nadšených gestech eleganci, v klokotavém smíchu ženskost – ve smíchu, který mu nekonečně dlouho rezonoval v hlavě, až si začal připadat lehkomyslně – a to všechno křičelo proti, to všechno z ní dělalo ženu.

„Podívejte!“ řekla a pokoušela se zachytit list, který se mu usadil na rameni. Musela si stoupnout až na špičky, aby ho sebrala. „Je skoro tak velký jako moje dlaň.“

Po tisící jí věnoval uštěpačný úsměv.

„Dubový list starší dvou let by byl větší než vaše dlaň, slečno Grangerová.“

Vzdychla, naštvaná jeho jedovatými slovy a především medovým tónem, který použil, když ji oslovoval. Stále na tom oslovení trval.

„Ale já nemám malé ruce! Jsou naprosto adekvátní vzhledem k mé výšce. Měří desetinu mojí výšky, přesně tolik, kolik by měřit měly. To ty vaše jsou podle mě proporčně nevyhovující, trochu moc velké a-“

Severusova ústa se ještě víc naplnila sarkasmem. Hermiona si hodila vlasy na záda a tnuta do živého náhle ztuhla, uchopila jeho ruku a proti ní položila svou, zápěstí proti zápěstí, dlaň na dlaň, prsty na prsty.

„Podívejte se,“ pravila vítězně.

Pochybovačně nadzdvihl obočí.

„Grangerová, délka vašich prstů stěží dosahuje poloviny délky těch mých.“

„Ano,“ vydechla a zvedla k němu oči přetékající sny.

Chvatně ruku stáhl a pokračoval v chůzi. Poklusávala vedle něj, znovu ho uchopila za paži a několik metrů si tiše kousala spodní ret. Pak znovu započala pátrání po důkazech krásy světa. Teď mu ukazovala rostliny a listy barvících se stromů. Byla jako podzimní stvoření, její hnědé vlasy, oříškové oči, které se stejně jako podzimní listí zdály mdlé během pošmourných dnů a rozzářily se teprve tehdy, když na ně dopadalo přímé světlo.

Plácla ho po ruce; tak jako vždycky, když ji neposlouchal. Sklonil k ní pohled.

„Jdu dnes večer do Doupěte… Nechcete – nechcete se přidat? Bude tam Molly a Artur a-“

„Ne, Grangerová.“

„Jste si jistý?“ trvala na svém. „Mám narozeniny.“

Prudce se jí vytrhl. Dívala se na něj bez dechu a nervózně si škrábala ruku. Její nabídka ho musela vyvést z míry, hádala tak podle zděšeného výrazu v očích.

Vzpamatoval se rychle a ona už nedokázala z jeho tváře nic vyčíst.

Odkašlal si, jako obvykle, když chtěl promluvit, teď. Hlas mu bezdůvodně odíral stěny hrdla stejně jako první ráno po útoku Nagini.

„Právě proto,“ řekl nakonec, „byste měla strávit večer se svými přáteli, ne se svým pacientem.“

Zašklebila se, rozzlobená jeho chováním, tím, že opět mezi nimi vztyčil tu neviditelnou bariéru.

„I vy jste můj přítel.“

„Smrtijed, kterým jsem byl od… od vašeho narození.“

Chvíli krátce váhal. Hermionu pocítila neurčité znepokojení. Nechoval se normálně. Nebylo mu podobné, aby se zadrhával na jednotlivých slovech. Všechny pauzy v jeho řeči byly předvídatelné, pravidelné, přesné. Nebyly to rozpaky, ale dovedně zvolené pomlky, které povaloval na špičce jazyka a zachytil vždy na druhém konci ticha.

Neklopýtal na konci slova, přízvuk na začátku slov se mu nehroutil, neobjevoval se nešikovně na konci dalšího slova.

Zamračila se.

„Už jsme o tom mluvili,“ řekla trpělivě. „Ano, byl jste Smrtijed. Ano, jste o devatenáct let starší než já. A stejně jste můj přítel… Severusi.“

Tisíc Medúz, říct tohle, tady, teď – nebylo to od ní loajální, v lese tak mírném a klidném, stejně tak utišujícím jako konec léta. Měl chuť… nevěděl přesně, tedy… nechtěl vědět…

Znovu ho chytila za ruku.

Hermioně bilo srdce tak rychle, že doufala, že to nepostřehne – jeho třicet osm let v tuhle chvíli nehrálo žádnou roli, když se na ni takhle díval. Po válce si myslela, že se už vždycky bude vyhýbat dravcům. Tohle slovo v ní pokaždé vyvolalo nepříjemné představy. Lapkové v čele s Šedohřbetem, ale… Severus… stát se jeho kořistí znamenalo něco zcela jiného. Kořist.

Být takhle zbavená svobody, stát tu přišpendlená jeho černým pohledem – bylo to omamné. Nemrkal, soustředil se, oči měl upřené na její duší, rty pootevřené, spodní čelist lehce předsunutou, připravenou, vypadalo to, že ji v mžiku zhltne – a nikdy to neudělal.

Tyhle chvíle byly stále častější, nepřestával si ji prohlížet a nikdy neudělal víc. Šílela z toho.

Chytila ho za ruku, aby mohli jít dál, a nadávala si, že nemá víc odvahy, že ho v téhle chvíli nedokáže obejmout – zasloužila by si přece narozeninový dárek.

Ticho bylo nadmíru těžké. Cítila se nucená ho přerušit, trochu uvolnit napětí.

„Víte přece, že bych mohla dosvědčit, že jste ve skutečnosti přestal stárnout v devatenácti letech,“ usmála se.

„Ve dvaceti dvou,“ zamumlal mdle, „pokud jde o mě.“

Vyloučeno, váhala jako obvykle, než se začala rozhodovat, jestli si z ní dělal nebo nedělal legraci. Tvářil se tak vážně, až usoudila, že ne, ale další otázky se nedovážila pokládat.

Po několika krocích si znovu připadala šťastnější.

„Tak to jsou mezi námi pouze tři roky! To je v každém případě přijatelné pro-“

„V každém případě je vhodné, abych vám popřál všechno nejlepší k narozeninám, slečno Grangerová,“ přerušil ji co nejsladším hlasem.

Pak se uvolnil a nenuceně ji chytil pravou ruku konečky svých hebkých dlouhých prstů. Naklonil se k ní. Jeho rty se s přesností mistra zastavily milimetr od její kůže. Sledoval její chvění a o píď ustoupil, pak se znovu přiblížil, aby se jí ani v nejmenším nedotkl. Cítila jen sílu magnetického pole, které snad rozdělovalo její ruku a jeho rty a jeho horký dech.

Pak se zaklonil a odhodil vlasy z obličeje, čímž jí na tváři vykouzlil drobný úsměv, znovu se uklonil, proklouzl mezi stromy a nechal ji s hořícími tvářemi za sebou. Držela si ruku a smála se tak silně, tak silně, že se takový úsměv na její tvář celý nevešel.

oOo

Seber se, Severusi, říkal si, když procházel lesem a pláštěm na zemi opětovně vířil první mrtvé listí. Co mi to tu hraješ, ty, první ze špatných milovníků?

Touha obejmout ji, cítit její rty, cítit její kůži, to není láska, to je pouze zvědavost – když tě jednou někdo chce.

Chtít s ní trávit stále víc a víc času, ne, to není láska, to je jen touha pochopit, proč tu zůstala a zachránila tě.

Poslouchat, ne, to není láska. Odpovídat jí, ne, to není láska. Neříkej mi, žes miloval všechny, které jsi poslouchal, Temného pána a Brumbála a čas!

Chtít o ní vědět všechno, aniž by ses jí vloupal do myšlenek, ne to není láska; abys ochránil sám sebe, je nutné poznat neznámé a vypořádat se s ním, aby pak v tichu nepřicházelo, aby tě neděsilo.

Stále si ji představovat vedle sebe, ne, to není láska, to se jen tvoje duše drží jediného stébla, které v této paralele, kterou jsi ještě nezavršil, máš.

Toužit po ní, ne, to není láska, to jsou nízké pudy, které jsi zkoušel zadusit, láska není ani ta sevřená pěst v tvém hrudníku, když s tebou zrovna není. Vzrušení tvých vysušených neuronů, když se na tebe usměje, to není láska. Ani to není láska.

Tohle není láska, jen tě oslepuje, už nevidíš chyby, které tě na ní přiváděly k šílenství.

Existovat jen v její přítomnosti, protože věříš, že tě potřebuje, to není láska.

Nůž, který tě začne párat, kdy pomyslíš, že by mohla odejít a tebe tu nechat, ani to není láska.

Dobře víš, že láska není, že láska je jen mentální konstrukt jako východisko z nedostatku, je vystavěná z ničeho, krmí se sama sebou a zhroutí se při sebemenším zásahu. Láska, pokud by existovala, nemohla by se otupit, nemohla by být nahrazena láskou jinou.

Nedělej to, nepředstavuj si, že jsi s ní svázaný – proč? – protože je nebezpečná pro celý cyklus, který ti odřízl duši i lidskost?

Ty se musíš vzdálit, ty jí musíš říct, aby odešla, aby se paralela mohla znovu zformovat! Dělá tě slabým, dělá tě závislým!

Náhle máš zcela opačné smýšlení, ale co tedy nazýváš láskou? Pokud nic takového není, co to tedy je?

Přesto dobře víš, co to je, odpovídal jsi vlastním hlasem, v čase, v jednotlivých paralelách, neříkej mi, že jsi zapomněl?

Milovat znamená trpět, udusit nedostatek. Nic jiného než právě tohle láska není.

Měl bys vědět, že šťastná láska je jen neexistující iluze bláznů, kteří ji mohou prožít, a básníků, kteří ji mohou objevit! Ale pro tebe je láska klam, pro tebe bude láska jen nevýslovné utrpení! Až zmizí, zůstane jen hluboká, prázdná trhlina.

Všude kolem něj tančilo listí rozmetané větrem a jeho nervózními kroky. Kterému z těch hlasů v hlavě se snažil přenechat nadvládu? Vyhnal je všechny. Ale nepřestával mluvit, nepřestával diskutovat sám se sebou a s tím hlasem z pekla, který ho celou dobu pronásledoval.

Důvod, proč nemiluju, není ten, že by láska neexistovala!

Sám se tím, co právě řekl, zarazil.

Nemůžu ji milovat – co by to udělalo s minulostí?

A navzdory času si pomyslel, že pokud ona zaplní tuto zející prázdnotu, pokud už s Hermionou po boku nebude pociťovat onen nedostatek, bude to právě proto, že ji musí milovat, bude to anomálie, kterou by chtěl považovat za normální.

Ale jestliže měl hlas v hlavě pravdu, znamená to, že se bude muset Hermiony vzdát?

Zapovězený les rozechvěl listí, stromy skřípaly ve větru, ale hlas v Severusově mysli už neodpověděl.

Potřebujeme svědomí i ve chvíli, kdy se nám ozubené soukolí času zahryzne přímo do srdce?

2 comments

  1. Ha! …aby ho mohla pravou rukou lépe obklíčit…takhle on vnímá její vstřícné gesto?
    … má chuť…neví přesně, tedy…nechce vědět…??
    Chvíli vnímá jako predátora ji, chvíli se cítí jako predátor sám…
    Kdyby mi z toho nebylo do breku, chtělo by se mi smát!
    A ten jeho krásný a všeobsahující popis , mentálního konstruktu coby východiska z nedostatku‘ !
    Ale má pravdu, nešťastník. Má. Jak se má odříznout od své vlastní minulosti? Vždyť minulost, to je kámen, který sice může časem zarůst mechem, trávou a křovím, ale zůstává; a člověk o něj může vždycky znovu a znovu zakopnout, právě když se toho nejmíň nadá. Tedy pokud má svědomí. Což on, jak vyplývá z jeho úvah, má.
    Myslím si, že rozhodne-li se pro lásku, bude to pro něj znamenat skutečně život v anomálii. A ona to vycítí a bude se trápit.
    Bude natolik sobecký, aby ji přes to přese všechno takový vztah nabídnul?
    A bude ona tak silná, aby ji ta jeho ,anomální paralela‘ časem nezlomila?

    Děkuji! Je to nádherné čtení!! Mám sice strach, co bude dál..ale už aby bylo!!

    To se mi líbí

    • Jak trefně řečeno! Osobně mi přijde velmi zajímavé i střídání úhlu pohledu (kdo je v tu chvíli vlastně predátorem?), které se promítá také do jazyka.
      Obávám se, že už vcelku ví. Ale stále vědět nechce. Vlastně ani jeden z nich.
      Děkuju mockrát! Další kapitola už by měla být normálně po týdnu, mám splněny všechny nutné osobní povinnosti. Každopádně se blížíme do finále – 24 všechno završí.

      To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s