21. Duodecim VIII

A tři tisíce šestsetkráte do hodiny 
ti šeptá vteřina jak neodbytný hmyz: 
Bdi! Já jsem minulost. Můj sosák, v němž je hnis, 
ti stále saje krev, tě vrhá mezi stíny… 

Charles Baudelaire (Hodiny), překlad Svatopluk Kadlec

oOo

„Jste věrný?“

Mlčel tak dlouho, až si pomyslela, že překročila hranice. Pak sarkasticky zvedl obočí.

„V nenávisti a jejím protichůdci – ano.“

Pozorovala ho tak nešťastně, hájil se s nepřiměřenou mírou zloby ve svých slovech.

„Ale no tak, Grangerová, neříkejte mi, že snad Nebelvíři, jindy přespříliš šlechetní, neoceňují věrnost?“

jsem věrná v lásce,“ vzdorovala, „ale myslím si, že je třeba jednat tak, abychom vždy volili lásku, nikoliv nenávist.“

„A když by bylo nutné zvolit mezi láskou a povinností? Co byste dělala v tomto případě?“

„Zvolila bych lásku.“

„Mýlíte se hned dvakrát, nejdřív je nutné zvolit povinnost, poté nenávist.“

„Ve vašich volbách musí převážit láska!“

„A kdyby byla ta vaše láska naprosto otupená, co byste asi dělala?!“ vykřikl a prudce vstal. „Vy se nemstíte?“

Také Hermiona se postavila, aby v tomto duelu nezvítězil jen pouhou výškovou převahou. Narovnala se, jak nejvíc dokázala, a trpěla jeho pohled.

„Pokud můžu, bojuju za to, co je správné, ale pomstu pro pomstu, ne, to nechci.“

„Tomuhle nevěřím,“ ušklíbl se. „Vy jste se nesnažila pomstít své přátele, když na nich bylo pácháno bezpráví? Přece jste udeřila mladého Malfoye.“

„To nebyla nenávist!“ vzepřela se.

„A když jste po slečně Edgecombeové vrhla neštovičnou kletbu?“

„Já jsem po Mariettě žádnou kletbu nevrhala! Očarovala jsem ten pergamen. Nic by se jí nestalo, kdyby neporušila ten slib! To nebyla nenávist.“

„Pokud je pomsta spravedlivá, není páchána z nenávisti, alespoň takhle to vidí Nebelvíři, že?“ posměšně si odfrkl.

„Nikdy jsem se nemstila!“ trvala Hermiona na svém. Měla pocit, jako by jí ve vlasech proudila elektřina.

„A Belatrix Lestrangeová? Neslavila jste, když ji Molly zavraždila?“

„Ulevilo se mi, že už nebude moct ublížit dalším lidem, ano, ale netrpěla jsem perverzní obsesí jí zabít! Stačilo by mi, kdyby šla do Azkabanu!“

„A znovu uprchla? Kdyby tu neexistovali lidé, kteří dokážou nenávidět, Temný pán by byl stále u moci!“

Opřel se o krbový komín a díval se na ni z dálky, oči sklopené, pouze sevřená čelist zrazovala jeho zdánlivě netečný výraz.

„Voldemort se dostal k moci jenom kvůli nenávisti! Kvůli své vlastní nenávisti, kvůli nenávisti, kterou vyvolával!“ odsekla Hermiona.

„A byla to nenávist, co ho zničilo!“

„Ne! Byla to spravedlnost, co Voldemorta zničilo! Fénixův řád bojoval za spravedlnost! A Harry zvítězil díky lásce.“

„Nebelvíři nepracují pro spravedlnost, žene je chvastounství, neustálá a nevhodná touha po vzpouře! Po pomstě!“

„To není pravda, není! Já bojovala za spravedlnost! A spousta dalších lidí v Řádu taky!“

„Spravedlnost není, Grangerová. Je jen spojenectví, hráči na jedné a pěšáci na druhé straně, a vy všichni jste byli pěšáky!“

„I vy! Možná jste přežil díky nenávisti? To kvůli nenávisti vám profesor Brumbál bezmezně důvěřoval?“

„Co vám to Potter napovídal, Grangerová?“ zavrčel pobaveně.

„Nic! Nic! Řekl mi dost na to, abych pochopila, že jestli vám dal Brumbál důvěru, bylo to proto, že jste jí miloval! Jí! Dokázal jste někdy vidět něco jiného než nenávist a ?“ vypěnila přemožená iracionální žárlivostí.

„Řekl jsem nenávist a její protějšek, Grangerová, neřekl jsem jedna nebo druhá!“

„Ale měl byste si nechat jen tu druhou! Vy… vy…“

„Formuje nás nenávist, to nenávist z nás dělá ty, kterými jsme!“

„Lidé se mění, to přece víte, nemůžete je nenávidět napořád!“

„Nikdy tu nebyl člověk, který by změnil jednu jedinou věc, Grangerová. Kromě vás.“

„Kdybych nenáviděla všechny, kteří si ze mě kdy utahovali, nespřátelila bych se ani s Ronem, ani s Harrym, ani s vámi ne!

„A pokud by vás takzvaně nezachránili před horským trollem, nenáviděla byste je ještě dnes! Sama jste mi to řekla.“

„Na světě je jediná osoba, která mě přinutí nenávidět, a jste to vy!“

„Jistě! Jestliže mě nenávidíte, proč šest měsíců vyhledáváte mou přítomnost? Těší vás, že mě takhle můžete vidět?

„Nic takového jsem neřekla a vy to dobře víte!“

„A co přesně jste řekla?“ reagoval s opovržením. „Nejsem si jistý, jestli jsem postřehl smysl, který jste si přála do svých zmatených vět dát.“

„Tak vám je zopakuji, protože očividně nemáte dostatečné emoční kapacity, abyste porozuměl napoprvé. Musíme se zasloužit o lásku, ne o nenávist.“

„Ne, opravdu? Tento princip jste zvládla objevit úplně sama, nebo jste se pasovala do role mluvčí zemřelého Albuse Brumbála? Pokud si mi skrz mříž přejete hodit hrst citronových bonbonů, neváhejte, jsem na to zvyklý.“

„V tomhle případě měl pravdu. Vy to víte, ale děláte, jako byste byl roztrpčený, jen abyste to celé zesměšnil.“

„Možná měl pravdu, platí to pro někoho, ale ne pro všechny, Grangerová! Myslíte si, že to, co po mně požádal, žádal z čisté lásky? Použít Avadu? A co by se stalo, kdyby místo vraždy zvítězila láska? Láska je dobrá leda tak pro vaše malé hrdiny, kteří měli opravdu těžký život. Ale pro ostatní nebyla válka ani plná lásky, ani plná spravedlnosti.“

„Strávili jsme rok pod stanem a hledali viteály. Považujete to snad za součást naší zábavy? Dostali jsme se ke Gringottovým a na Ministerstvo kouzel… Vy jste trpěl, jenomže my taky! My taky!“

„A každý den vás povzbuzovala láska, že? Jediná věc, na kterou jste pod Cruciem myslela, byla vaše milostná vzplanutí?!“

„Přesně víte, že nic takového jsem říct nechtěla!“

„Něco vám řeknu. Pokud nejste věrná v nenávisti, nedokážete být věrná ani v lásce.“

„Mýlíte se!“

„Pokud bych teď vaši lásku pošlapal, trvala byste na tom, že ji nepomstíte?“

„Ano! Dobře víte, že ano!“ zvolala a její srdce bylo zlomené.

„V tom případě není vaše láska dostatečná!“

„To vy nejste dostatečně věrný vašim láskám, jestliže si nad ně ceníte nenávisti!“

„Pokud nezačnete nenávidět, když přijdete o svou lásku, zrazujete ji.“

„Lásku může zradit jedině nenávist.“

„Láska přichází až po splnění povinností, Grangerová!“

Začínal ztrácet kontrolu, a tak se uzavřel. Viděla, jak se jeho sebeovládání s každou větou hroutí, jak mu z úst vycházejí slova, která by běžně nepovažoval za přijatelná. Sledoval ji z druhé strany místnosti magnetickýma očima a bylo v nich ještě něco víc než jen hněv, který se uvnitř třpytil, něco, co burácelo, rostlo, samo si nacházelo obživu a co už déle kontrolovat nedokázal.

Doufala, že ten pocit pozná, přála si ho vidět, a žaludek na něj odpovídal, ačkoliv se rozhodla ho neposlouchat, proti její vůli se jí stahovaly břišní svaly, a ona si pouze přála, aby pochopil, že tahle hádka byla jenom záminkou, návnadou, aby skryla svou touhu, ale přesto tomu uvěřit nedokázala, protože on byl krutý, stále se vracel ke své žárlivosti, stále ji otevřeně zesměšňoval. Byl nucený jí takto ubližovat? A pokud se opravdu mýlila? Pokud ji nenáviděl? Co když si každý jeho pohled, který jen stěží něco veřejně vypovídal, špatně vyložila?

„Severusi, jste muž s nejlepším logickým uvažováním, jakého znám, ale když se necháte strhnout… Aspoň přece víte, že vaše úvahy nejsou zcela správné. Vyhýbáte se důležitým faktům!“

„Vy dobře víte, že mám pravdu, jinak byste mi již demonstrovala pravý opak.“

„Nic mocnějšího než láska neexistuje!“

„Samozřejmě není nic mocnějšího než láska, a právě proto vám říkám, že když je láska zlomená, musíte použít nenávist! A vždycky předtím splnit svou povinnost!“

„Přesto tomu rozumíte! Viděl jste, co Harry dokázal!“

„Obávám se, že netuším, ne, Grangerová.“

„Chránila ho láska. A láska mu dovolila zničit Voldemorta!“

„Bylo to štěstí, oběti a schopnosti dalších lidí. To mu dovolilo přežít. To je vše. Nic víc, nic míň.“

„Jednou se vaší nešťastnou vírou zadusíte!“

„Ne, ne, Grangerová, zase se mýlíte. To vy se utopíte ve svých námitkách.“

„Vždyť vy neustále oponujete!“

„Vidíte, Grangerová, tam, kde vy nejprve podáváte svá tvrzení a pak jejich přesný opak a jste neoprávněně přesvědčená, že znamenají totéž, já vám nabídnu širokou škálu doplňujících a naprosto logických reakcí.“

„Vy.. vy nic takového neděláte! Tvrdíte mi, že si musím vybrat nenávist, a já vám říkám, že musíme bojovat ve jménu lásky.“

„Samozřejmě, slečno Grangerová, souhlasím s vámi – nicméně náš názor nezastáváte tím nejvhodnějším způsobem. To, čemu říkáte boj ve jménu lásky, já nazývám vzýváním nenávisti.“

„Jste zahořklý! Existuje důkaz, že-“

„K snídani jste měla kávu, viďte, Grangerová? To je důkaz, že i vy trochu té hořkosti potřebujete, abyste dokázala čelit realitě všedních dní. Ať chcete nebo ne, život je hořký.“

„Pro lásku boží,“ vydechla, „tohle přece nemůžete použít jako argument.“

„Pokud je tohle veškerá vaše argumentace,“ zašeptal a přiblížil se k ní, „nemohu jinak než vám přenechat vaše nepopiratelné místo v síni pravdy. Ne – zůstávám bez hlesu nad vašimi objevy, s nimiž jste měla tu laskavost seznámit mou omezenou mysl. Skvěle, slečno Grangerová, myslete si, co chcete, já si budu myslet to své.“

„Podstatné názory přece nemůžete podkládat touhle absurdní logikou, kterou ospravedlňujete úplně všechno!“

Doháněla ho k šílenství, u Merlina, jak ho štvala. Jak se tahle diskuse zrodila? Už ji neovládal, neměl ani nejmenší dušení, co říkal. Nedokázal se zastavit, nedokázal jí přestat odporovat. Slova mu prýštila z úst, aniž by je mohl jakkoliv vybírat, aniž by je mohl předem rozvážit, aniž by mohl destilovat smysl toho, co chtěl naznačit.

Chtěl ji umlčet, chuť umlčet ji ho dusila, nervová zakončení pálila, chvěla se. Musím ji umlčet, musím mít poslední slovo, mámil ho vnitřní hlas, ale ona, ona mu jeho názor nenechala – kdo je ona? Kdo byl on, když se bránil? Merline, řekl toho moc – a to ho neskutečně dráždilo, chtěl ji obklopit, obtočit se kolem ní, vzít si ji. Věty se jedna po druhé vymykaly kontrole a on se nořil hlouběji a hlouběji a nedokázal se zbavit růžového opojení.

Chci ji, přemýšlel horečnatě, já ji chci! Potřebuju… chybí… potřebuju ji!

Klid přišpendlený v jeho duši mizel s každým příliš silným nádechem a čím víc se snažil nevyhledávat její pohled, tím více se k němu vracel; byl žíznivý, ztracený a neschopný nadále udržovat vlákna myšlenek, která ho jedno po druhém opouštěla.

Hermiono, kypělo v něm. Víc nevydržím! Nemůžu déle čekat! Nemůžu se ovládat! Chtěl ji obejmout, chtěl ji hltat, chtěl, aby byla navždy jeho… proč nemůže být? Proč mu ji osud postavil do cesty, když nemá právo si ji vzít?

Proč všechno mizí, když se na něj dívá vzdálenýma očima, které ho podezírají, že je zraní, hledají vysvětlení tohoto proudu emocí, které ho zaplavují? Nemohla vědět, ona, která ho navzdory všemu milovala, která ho proti všem milovala, ona, která nevěděla, že obrátila čas, že probudila setrvačnost, v níž se stále pokoušel udržet, nevěděla, že chce být svobodný, že se dusí touhou ji mít, držet v náručí a ochutnat její rty.

„Nepřesvědčíte mě, abych změnil názor, Grangerová! Určitě existuje chvíle, kdy i vy musíte poznat, že ne vždy si vybíráme mezi láskou a povinností, že občas musíme zvolit nenávist, abychom ocenili ztracenou lásku.“

„Ani vy mě nepřesvědčíte, abych svůj názor změnila! Pokud přijde takovéhle pokušení, musíte se vždy rozhodnout pro lásku!“

„Ani tam nahoře se v tomto ohledu nesetkáme.“

„Kde se tedy můžeme setkat? Možná v jiném čase, v jiné dimenzi?“

„Věřte mi,“ přerušil ji s posměšným úsměvem, „že i kdybychom byli v jiné dimenzi, nic by to, pokud jde o vás, nezměnilo.“

„Nemůžete mi říkat, že jste se celý život řídil jen nenávistí nebo povinností! Co vás nutilo povinnosti plnit?“

„Povinnosti samy, Grangerová. Jiný důvod nemám.“

„Já vím! Přestaňte mě takhle týrat!“

„Týrat vás? Proč myslíte?“

„Přestaňte!“ zakřičela. „Jak se můžete chovat takhle hrubě?“

jsem takový! Co jiného si myslíte, prosím vás? Že jsem to já, kdo třímá v rukách celý vesmír?“

Rezignovaně zvedla paže.

„Přestaňte! Přestaň, Severusi! Bože můj! Copak nedokážeš pochopit, že tě mám ráda?

„Nudíte mě, slečno Grangerová,“ zabručel.

Zbledla a o krok ucouvla.

„Kdybyste mě měl aspoň trochu rád, takhle zle byste se ke mně nechoval! Nehrál byste si takhle se mnou! Proč se mě snažíte přesvědčit-“

„Neplkejte hlouposti, Grangerová! Budete toho litovat,“ zasyčel nebezpečně a přišpendlil ji ke zdi.

„Takže to kvůli budete stále věrný-“

„Řekl jsem, ať jste zticha, Grangerová!“

„Vysmíváte se mi!“

„Pro Merlina, zmlkněte, Hermiono!“

„Nemilujete mě!“

„Ne, nemiluju tě! Nemiluju tě! Ale… nikdo na světě tě nebude milovat víc než já! To já tě miluju dnes kvůli včerejšku, miluju tě dnes kvůli zítřku! A říkal bych ti to, Hermiono, kdyby mi dnešek patřil – a říkal bych vám to, Hermiono, ale dnešek není můj.“

Otočil se. Lícní kosti jako v jednom ohni, zornice rozšířené; všimla si. Když na ni konečně pohlédl, oči mu zářily tím tmavým leskem, který ji uchopil za srdce a rozpálil vše ostatní.

Velmi pomalu, velmi opatrně natáhla Severusovu ruku směrem k sobě. Nedokázala ustát horečnatý třes vycházející z jeho předloktí, který mu rozechvíval prsty chycené těžkou tkaninou černého rukávu – a třásly se mu také nohy, chvěl se celý. Dlaně měl vlhčí než ústa, odkud se odpařily všechny sliny a zanechaly je příliš vysušená na to, v co Hermiona doufala a on až do této chvíle odmítal.

Přesto jeho oči, které ještě před okamžikem unikaly, přesně v tuhle chvíli přestaly mrkat – a ona poznala moment, kdy zcela kapituloval. Vzdal se sám sobě, zvedl ruku, jako by to bylo poprvé, co ji zvedá svou vůlí. I ona zavrávorala, ta suchá a ledová ruka, která zavadila o její tvář, nekonečný stín, jehož Neptunův pahorek jí pozvedl bradu, jehož palec přejel kolem jejího ucha, jehož prsty zabloudily v jejích uvolněných vlnách.

Hermionino srdce splašeně bilo a bránilo se tichu. Hejno motýlů se jí znovu vznášelo v podbřišku, s každým dalším přilétnuvším jí unikl vzdech, kterému scházel vzduch, a jak další a další volali o pomoc, každý záchvěv dechu jí stáhl břicho ještě o trochu víc, každý motýlí let ho stiskl ještě pevněji, bylo to nekontrolovatelné přání a ona sevřela Severusovo předloktí tak silně, jak dokázala, a zavřela oči, aby unikla těm jeho černým, mihotavým.

A během toho, co jí připadalo jako pád, Severus uchopil její bradu a donutil ji zvednout tvář. Naklonil se k ní. Myslela, že omdlí, když se dotkl jejích rtů a svět vybuchl, zmenšil se na toto jediné sevření; a čas se zastavil. Tohle muselo být vysvětlení, zajíkaly se její rozbouřené nervy, čas ustrnul, stejně jako s obracečem nedokázala tento okamžik nahlédnout v čase a prostoru. Chtěla říct Severusi, ale nedokázala to; a on něžně tiskl její horní ret mezi svými, a – ano – jazykem přejel její ret, který si tak často kousala, když se díval, díval se tak vášnivě, tak šíleně.

Pokud by se jí teď přestal dotýkat, pohltila by ji prázdnota, absence čehosi; chtěla ho, toužila po něm. A on ji líbal, ji, Hermionu Grangerovou! Tento přízračný nedostatek si uvědomila ve chvíli, kdy přestal existovat. Líbal ji, jeho jazyk se proplétal s jejím, opouštěl ho a znovu nacházel, polykal její duši, opustil její rty a znovu jich dosáhl, všechno uvnitř Hermiony se rozbouřilo jako kolotoč bez upevnění vířící po nebi závratí a zůstala jen čistá radost, která ji plnila.

I jeho polibek skončil, oddělili se, kousek po kousku, a on pak začal pomalu couvat.

Jeho palčivý pohled zmrazil její srdce a roztříštil ho.

„Ne, u Merlina, Hermiono,“ nutil stažené hrdlo vyslovit těch pár slov, „rozčilujete mě.“

A zmizel společně se světýlky v Hermioniných očích. Plášťzavířil.

Chtěl běžet, ale neběžel. Upíral oči na ohyb chodby, šel rychle – došel tam, kde se chodba stáčela, už byl skoro ve své laboratoři –

„Severusi Snape!“

Neohlédl se.

„Pokud nechcete, abych vás nazvala zbabělcem, okamžitě odpovězte,“ vychrlila.

„Nejsem zbabělec,“ zašeptal zuřivě.

„V tom případě si dokážu představit, že jednáte z překroucené povinnosti! Na Zmijozela máte skutečně velké nadání přinášet oběti!“

„To vy jste mě neměla nikdy zachránit! Proč jste mě nenechala na pokoji?“

„Nechat vás? Abyste se zadusil vlastní krví?“

„Ano,“ zahučel, „ano, nikdy jste se do toho neměla míchat!“

„Jistě! Protože jsem ohrozila váš status hrdinného mučedníka?!“

„Protože do té doby jste mi nepřekážela!“ zavrčel. Zněl raněněji, než původně zamýšlel. „No tak, řekněte to! Řekněte mi to! Co vás donutilo se takhle zachovat?“

„Já…“

„Hrajete si? Zkoušíte mě?“

„Ráda bych pochopila, jak bych byla bývala mohla přijít dřív? Tohle mi vyčítáte?!

Ano, pomyslel si se zadostiučiněním, ano! Proč jste pro mě nepřišla dřív, nepřišla pokaždé? Jak jste mě mohla nechat samotného?

„Vyčítám vám vaši výjimečnost! Nespojitost! Anomálnost!“ Pak dodal: „Všechno tohle byla chyba.“

Chyba?“ opakovala chvějícím se hlasem.

Dlouze na ni hleděl a neodpověděl. Severusi, pomyslela si zoufale, tohle mi nedělej. Nenechávej mě tu. To, co jsi mi řekl, nemůžeš vzít zpátky. Nemůžeš mě přesvědčit, že jsi to tak nemyslel. To je nemožné.

Co se chystáš říct, Severusi? Kde hledáš další nepřekonatelnou překážku?

Dlouze ji sledoval, nehýbal se a jeho obličej byl oproštěný od jakéhokoliv výrazu.

Mám tě ráda, já tě mám ráda, vztekala se pro sebe. Proč, proč sis vzal do hlavy, že to není možné?

„Severusi…“ řekla nakonec tónem, který považovala za autoritativní, dospělý a rozvážný, „vím, že tahle situace je pro tebe složitá. Nechám ti čas do zítřejšího poledne, abys sepsal dopis, ve kterém vysvětlíš to, co mi nechceš říct. Pokud takový dopis nedostanu, přijdu si sama v dohodnutý čas pro odpověď. A získám ji, i kdybych měla použít Veritasérum.“

Nečekala na jeho souhlas, protože se bála odmítnutí. Pomalu se vzdalovala. Tekly jí slzy. Neotočila se, nechtěla se přesvědčit o lhostejnosti, kterou si v jeho obličeji dokázala představit.

A tak neviděla oči žíznivé ztrátou, jak rozežírají kamennou tvář. Neviděla, jak byl bledý, on, muž rozčtvrcený mezi ní a časem. Neviděla ani, jak mu svědomí rozpáralo srdce. Neviděla, jak mu srdce rozpáralo svědomí.

Neviděla, jak se s každým krokem, kterým se vzdalovala, propadal hlouběji a hlouběji do propasti nekonečné úzkosti.

2 comments

  1. Severus Snape se chová jako dlouholetý vězeň, vypuštěný na svobodu a náhle postavený před nutnost žít podle vlastní volby a na vlastní riziko. Nejspíš má chvílemi pocit, že mu ve vězení, kde za něj vždy rozhodovali jiní, bylo
    bezpečněji, protože předvídatelněji. Bojí se vrhnout do neznámých vod, když ještě nevybředl z těch minulých.
    Od Hermiony je drsné, dávat mu pro takový skok ultimátum!
    On potřebuje čas a ona by si to měla uvědomovat, právě ona, po celém tom společném martyriu!
    Potíž je, že pro každého z nich plyne asi čas jiným tempem. A vnější tělesná blízkost neznamená a nikdy nenahradí tu vnitřní.
    Oba mi připomínají dvě rovnoběžky, čekající na silný náraz, který by je vychýlil ze svých drah a ony se konečně mohly protnout.
    Děkuji za krásné čtení! Moc se těším na další!

    To se mi líbí

    • I mně tu systém požírá komentáře!
      Ani Hermiona nemá svatou trpělivost. I ona čeká něco na oplátku. A navíc stále neví, na čem je. Jednou tak, podruhé onak. Mohla získat dojem, že si s ní jen tak pohrává…
      Jsou jako dvě rovnoběžky. I ony se potkají v nekonečnu.
      Mockrát děkuju i já!

      To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s