22. Duodecim IX

Ten hlas, již vzpomínám, jsem kdys již uslyšela!

Edmond Rostand (Cyrano z Bergeracu), překlad Jaroslav Vrchlický

oOo

Nejdřív jako by se mu všechna krev najednou vypařila, rozpustila jako kostka ledu. Když zmizela na konci chodby, aniž by se za ním otočila, srdce mu jedním úderem vehnalo do žil moře krve takovou rychlostí, že najednou neměl nic než krev, která klokotala, a on, on mohl jen těžce kráčet; odpotácel se až do laboratoře a ruce se mu třásly tak silně, že ho to znepokojilo ještě víc, dostal strach, že přestane dýchat.

Oči ho pálily, jako by měl na kořínkách řas zázvorový extrakt. Ve skutečnosti je nepodráždila bříška prstů, na kterých zůstaly zbytky použitých lektvarových surovin. V očích ho pálila sůl.

Nepanikař, opakoval si jako mantru, nepanikař.

Bylo teplo, bylo takové teplo jako na břehu řeky, kde se setkávaly paralely tohohle života, vždyť na začátku listopadu nemělo být ve sklepení takové horko jako v červenci – našel pro to své vysvětlení; byl to stále on, stále stejný Severus Snape, i po tom všem, srdce mu bilo stejně jako předtím, než přišla ta vlna emocí, s níž se neuměl vypořádat.

Ano, byla to ta samá věc, stejná bolest, a on z ní měl strach, vždycky z ní měl takový strach, spolykala ho úplně celého; srdce mu zběsile brnkalo na všechny nervy.

Oklamal Temného pána, skryl před ním víc věcí, než které kdy věděl, ale tváří v tvář sobě samému, ponořen v proudu, který na něj křičel, aby vzal zpátky před chvílí vyřčená slova, nesvedl nic. Zdi vztyčené v mysli se jedna po druhé hroutily, řítily se jedna na druhou a stejně tak se proudem prosyceným panikou nechávaly unášet i jeho myšlenky.

Právě si kradu svůj život – já! Musím jí nechat – ne! odpověděl si jedním dechem a srdce mu umíralo, ne! Je to poprvé, co žiju! Nemůžeš mi ji vzít!

Není tvoje, není ani moje! Vždycky jsi věděl, od prvního dne, kdy ses probudil, že musíš zemřít! Tohle je vsuvka, pouhá odbočka!

Žil jsem pro ni! křičela jeho duše.

Teď ji milovat nemůžeš, já nemůžu! Pokud ji teď milovat budeš, budeš ji milovat napořád! Musíš ji nechat!

Ne! Ne! Sama si vybrala, že mě zachrání, vybrala si, že zůstane. Chci ji! Je mojí výjimkou a já ji miluji!

Taky jí dlužíš život, který by bez tebe jinak měla!

Život, který mi dopřála, je ten jediný, který jsem měl, jediný život, který kdy budu žít! Nemáš právo mi ho vzít! Byl jsem skoro člověk, já, byl jsem kousek od toho, abych se jím stal.

Co se stane, pokud zásadně změníš průběh téhle paralely? Ty, ty, který paralely znáš, který znáš cykly, jak můžeš celou svou dosavadní práci ohrozit? A pokud změníš běh času? Pokud ho navždy poškodíš?

Nevidím důvod, proč bych něco takového dělal. Ale vím, že dnes jsem živý jenom díky ní.

A co děláš pro to, abys splnil svou povinnost, Severusi? Měl by ses vrátit k tomu, čím jsi dřív byl, prostředníkem, pěšcem, hercem, loutkou!

Ne, nemáš právo mi říkat, abych ji opustil!

Pokud ji nechceš opustit, pak zařiď, aby odešla! Odešla daleko od tebe, řekni jí, ať si najde práci, ať žije svůj život!

Vypadá tady šťastná! Nevím proč, ale vím to a ty jsi to taky viděl!

Využíváš ji, Severusi! Víš, že tohle není její život, a víš, že není ani tvůj. Uzmul jsi jí možnost volby! Co pro ni dokážeš udělat, pokud tvoje činy naruší průběh cyklů? Pokud takovým způsobem změníš její způsob života v téhle paralele, co ona nevědomky změní v cyklu následujícím? A co když se zachová nesystémově? Co když se nepotká se svými přáteli? Co když se během války rozhodne zabít? A jestliže se nenarodí jako čarodějka? Bude to kvůli tobě! Bude to tvoje chyba!

Přestaň! Přestaň takhle mluvit –

Musíš ji donutit odejít! Musíš napsat ten dopis a znovu jí vysvětlit, že jsi udělal chybu, že musí odejít a tebe nechat být, nebo se od ní prostě musíš odstřihnout!

Ne – ne!

Jsi jednoduchou součástkou celého soustrojí času, ale vypadá to, že jsi na to úplně zapomněl, Severusi!

Když už neměl další argumenty na svou obhajobu, hlasy v hlavě se mu znovu spojily do jednoho. Vrazil do vysokých stolů a nízkých židlí, a když se vracel do skladiště, prsty se mu třásly.

Nemůžu… nemůžu ji nechat… nemůžu… nech ji!

Ohmatával si hrdlo, hrudník, chtěl se přesvědčit, že mu srdce stále bije. Dýchal nárazově, každý nádech byl stejně silný jako po krátké zástavě dýchání, černé skvrny mírnily palčivou bolest v jeho unavených, nehybných očích, které se neodvážil zavřít, protože i nejkratší černota mu připadala jako mdloby.

Rozvázal si šátek a odhodil ho pryč, překážel mu, dusil ho, bránil mu v ohmatání hrdla, v ujištění, že je ještě naživu, že ještě neodešel; vůbec nic v jeho těle se nechovalo přirozeně.

Nakonec si položil dlaň na flakón s uklidňujícím lektvarem, pak ji dal na další; a chvění duše a prázdnota v rukou ustoupily natolik, že dokázal postihnout stav, ve kterém se jeho zásoby nacházejí. Na policích ležely převržené flakóny, tekuté přísady pokrývaly podlahu. Na úklid by bylo třeba spousty dní.

Hermiona se ho jednou zeptala, co by dělal, kdyby věděl, že nebude žádné zítra. Neodpověděl. Myslel si tenkrát: to je právě teď, Grangerová, žádný zítřek není, jsou jen tuny včerejšků.

Pokoušela se pro něj vytvořit zítřky, byla neočekávanou přítomností.

Přesto ji musel svěřit do náruče svých včerejšků, musel ji nějak přesvědčit, aby ho opustila, aby sevřela své zítřky, které jí budou připadat jako nepopsaný list papíru, a přesto ponesou jeho stopu, lehce zasažené jeho podvědomím, zčásti vyhotovené právě jím.

Víc otázek, které by je spojily, mu nepoloží. On už žádnou další neuslyší, neboť je musí pokládat jiným. Jinému. Jak pijete čaj? Mluvíte s imaginárním přítelem? Víte, že jsem to byla já, kdo vám ukradl kůži z hřímala a roh z dvourožce? Vycházel jste se svojí matkou dobře? Děláte některé pohyby automaticky? Copak nedokážeš pochopit, že tě mám ráda?

Proč ho čas donutil udělat právě tohle? Proč mu Hermionu představil na zlatém podnose a zakázal mu se k ní přiblížit, proč trval na tom, aby trpěl?

Úkol splnil. Proč se musí držet jen své povinnosti? Nikdy nebyl volný, nikdy nedokázal přestat naslouchat času.

A přesto chtěl Hermioninu tvář znovu držet v dlaních. A chtěl se tvářemi dotýkat jejích vlasů. Chtěl ve svých dlaních držet ty její, chtěl ji dál líbat, chtěl ji poznat, celou, a jednou ji chtěl postupně vysvléknout, chtěl svými rty pokrýt každý kousek její kůže.

Chtěl jí říct alespoň trochu toho, co jí dosud neřekl, dobře věděl, že jí chybí pouze několik odpovědí a pak do jeho tajemství pronikne. Chtěl jí říct o paralelách, chtěl jí říct, že by tu s ním pravděpodobně neměla být, že má jiný život, ale že pokud s ním chce zůstat i tak, miluje ji a nikdy to nebude jinak.

Ještě trochu se napil – lahvičky se vyprázdnily.

V ledovém osvícení si uvědomil, že musí Hermioně napsat. Musí jí říct… co jí musí říct? Věděl, ale bylo to skryté, vzdálené – kdyby byl klidnější, vzpomněl by si, ale srdce mu ještě bušilo, mysl měl stále vzdálenou. Vzal nějaké dva lektvary, sedl si na zem, a přesto podlehl nutkání znovu se zvednout a posadit se ke stolu v laboratoři.

Hermiono, napsal.

Ale co dalšího říct? Co přiznat, co zamlčet?

Kombinace lektvarů odplavila vnímání času, zpomalila jeho mysl a uvedla ho do neobvyklého stavu snění. Nadechl se, vydechl, posbíral své pocity rozházené do čtyř rohů duše a ukryl je. Nebude už myslet na Hermionu, bude mít své emoce pod kontrolou tak, jako je měl vždycky.

Napsal dopisy a dopisy, které stihl zmuchlat dřív, než inkoust zaschl.

Hermiono,

ten dopis, o který jsi mě žádala, Ti napsat nemohu. Ve hře je další důvod, který neznám ani já.

Vrať se zpátky do života, ke mně se už nevracej. Pokud zůstaneš v Bradavicích, vyhýbej se mi. Budu se ti to celé snažit ulehčovat, dokud na mě nezapomeneš. I já se ti vyhnu, budu dělat, jako by se mezi námi nic nestalo.

Severus

Ne, ne. Obrátil oči v sloup. Stal se tak sentimentálním, až to bylo směšné. Měl plán, plán, jak splnit poslání, a splnil ho. Jeho role v řádu věcí byla naplněna.

Slečno Grangerová,

nevracejte se. Zapomeňte na mě. Není nutné se znepokojovat. Až se znovu setkáme, nehodlám měnit nic na tom, co bylo.

Prof. Snape

Povzdechl si. K čemu sliby? Jednou se tak jako tak rozhodl, jeho šance uplyne, cyklus, který dává jeho životu řád, znovu započne a ona na něj zapomene. Bylo by zbytečné jí psát slova, která nepochopí. Chtěl, aby ho zachránila, ale neměl na to právo. Nemohla se na něj pamatovat. Odhodil pergamen do koše a vzal si další.

Slečno Grangerová,

opakuji: byla to chyba. Zapomeňte na mě a žijte si svůj život.

Prof. Snape

Na krémovou obálku rovnou nadepsal: Slečna Grangerová, zapečetil ji a odložil na viditelné místo na stole, aby ji mohl při večerní pochůzce doručit.

Automaticky si lokl z obou flakónků a dlouho bez mrkání hleděl na obálku. Dostal nápad. Ne skutečný nápad. Pocit. Jeho podvědomí našlo souvislost, která mu doposud unikala. Ano, bylo tu něco, podobnost, kterou musel prokázat.

Ale jeho mysl se pohupovala několik stop nad ním. Cítil se prázdný a klidný, hlavou mu nevířily žádné myšlenky. Už neslyšel ten nesnesitelný hlas, který mu neustále říkal, co má dělat, jako by si na to pamatoval lépe než on. Srdce mu bilo nepravidelně, tlačilo se vší silou na hrudní stěnu a jeho podrážděná mysl znovu pozdvihla ruku k téměř prázdným lahvičkám. Ruka chvíli váhala, nevěděla, kterého z těch dvou poslechnout, ale nakonec se natáhla a Severus vypil to, co zbylo na dně. Konečně byla jeho mysl lehká, lehká jako zapomnění.

Ano, tentokrát se třepotala opravdu vysoko – přesto ještě musel něco udělat… bezpochyby objednávka na ošetřovnu, zkonstatoval, když přehlédl poznámky na stole. Byl trochu pomalý – popravdě trochu otupělý – nebyl si jistý, že dokáže vnímat svoje pohyby. Všechno se zdálo trochu neobvyklé, rozmazané.

Dělalo mu potíže najít sílu, aby se zvedl a splnil objednávku, kterou mu madame Pomfreyová před několika týdny s křikem dala – posilující odvar, hřejivý odvar, odvar z mandragory, zmenšovací dryák… Znovu si povzdechl, vyrovnal si před sebe přísady do posilujícího lektvaru a na oheň postavil dva kotlíky.

Jak sledoval plameny, najednou si vzpomněl. Hermiona. Chtěl ji zapomenout. Nebo něco jiného? Něco, co musel udělat. Proč by na ni měl chtít zapomenout?

Hermiona, pomyslel si. Ano, pokud se bude soustředit, dokáže vidět jemné vrásky, které se jí tvoří v levém koutku úst, když se usmívá. Pět hlubších čar a pak mnoho tenkých, když se jí po tváři rozlije úsměv. Viděl, jak se jí ústa roztahují, jeden koutek následuje druhý, dokud se neobjeví zuby. Pak září, celá září úsměvem a on teď ví, že její úsměvy jsou jen stínem jejích polibků, jen stínem její lásky. Hermionin úsměv mu zmagnetizoval temné myšlenky stejně, jako světlo zahnalo tmu.

Možná, pomyslel si, možná že za pár let zůstane po tomhle úsměvu jen temný stín. Létají snad proto motýli do světla, aby se očistili od své černoty? Zrodí se pak jednoho dne znovu a mihotají se ve světle? A přesto jsou stejní? Měla by ho ráda, kdyby poletoval ve světle, ona, která ho milovala ve tmě? Nemilovala ho snad jen proto, že ho chtěla změnit?

Vlil do kotlíku značnou část džusu z granátových jablek a ochutnal jen tolik, aby se ubezpečil, že je lektvar v pořádku. Přemýšlení o Hermioně ho uklidňovalo, mírnilo bouřlivé rozčílení, které v něm vřelo od té doby, co spatřil světlo světa. Hermiona… ano, když se zaposlouchal do ticha, uslyšel její smích.

Dopadla na něj lavice. Přidal jsem granátové jablko do druhého kotlíku, uvědomil si. Vzduchem létaly lektvary, kapičky mu rozmazaly vidění. Jistě. Nebyla tu Hermiona. Ne každý měl takové štěstí jako ten zoufalec Longbottom.

Hermiono… ano, když zavřel oči, cítil její úsměv, jak se tlačí proti náznaku toho jeho.

2 comments

  1. Ten zoufalec! A přitom tak zatraceně sobecký!
    Kdo mu dal právo, rozhodovat za jinou bytost o jejích zítřcích? Nenapadlo ho, že i ona může mít své ,tuny včerejšků‘ ? To ji považuje za tak jednoduchou a povrchní? Za nepopsaný list? Myslí si, že jen on jediný to má tak těžké?
    Kdo mu dal právo rozhodovat, co je pro ni nejlepší? A místo dohovoru napsat jen pár slov na papírek? Ale chápu, že má v první řadě pekelný strach, že neobstojí. Bodejť!
    Samozřejmě, že ho chce Hermiona změnit! Ale s plným vědomím, že se zároveň změní i ona. A s přáním, aby spolu začali vytvářet novou paralelu, která bude lepší pro ně pro oba. Což značí, že ani ona se v té své necítí zrovna nejlíp.
    Tu ránu lavicí si zasloužil! Možná se mu teď rozsvítí a přestane se považovat za arbitra všech paralel! Vždyť nikdy žádnou neovládal, ani svou vlastní ne. Jinak by se ten Velmistr sebeovládání a Mistr lektvarů právě nedeklasoval na Longbottoma!
    Doufám, že pochopí, tu hranici mezi JÁ a TY překročí a vydá se do kraje MY!
    Oběma bych to moc přála!!
    Děkuji za perfektní čtení! Klobouk dolů, překlad musel dát zabrat!

    To se mi líbí

    • Stále věříš, že si po tom všem dokáže něco uvědomit? Musel se naučit být sobecký a myslet jenom na sebe, protože ve světě, v jakém žil, by jinak přežít nezvládl. A toho se naučili využívat ostatní. A jakmile se párkrát odvážil do svého života zahrnout i někoho jiného než sebe, šeredně se mu to nevyplatilo – a tak takový akt jednání začal považovat za chybu, která bývá tvrdě potrestaná. Z tohohle úhlu pohledu by byl blázen, kdyby něco takového udělal znovu (a že to skutečně málem udělal!).
      Z jejího pohledu ovšem zůstává nesrozumitelný a z dalších úhlu jenom krutě sobecký. A oba vědí, že protentokrát mají strašně málo času. Protentokrát!
      Děkuju moc za komentář. Vždycky mi dělá opravdu velký problém neprozradit víc. Takže se držím – a pokračování, předposlední kapitola ve čtvrtek.

      To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s