Ještě jednou se vrátíme (variace I.)

Když ona přišla… Díval jsem se na ni a teď poprvé jsem ji uviděl.

Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo.
Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo.

Schylovalo se k večeru. Květnové noci už bývají dlouhé. A my byli na severu. Jenže slunce stálo nízko. Probleskovalo skrz vysoké stromy vzdáleného lesa. Třeba i kvůli tomu jsem tady zůstal. Abych konečně pochopil, jak zní hluboký nádech.

Ó, proč tak pozdě? řek jsem k ní. Poslední slunce na sítí,
zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v travách ukrytí,
mé louky teskní vůní mdlou a vody sešeřeny jsou
a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou.

Hra. Vždycky to byla jenom hra. Proto jsem se na ni nikdy nedokázal dívat. A teď? Teď ji slunce zahalilo do chladnoucích paprsků a já uvěřil, že to přestala být ona. Nikdy bychom se nesetkali. Vyhýbala se tomuhle místu – a já nadále bloudil.

Že do daleka odplout chci kams na zelené ostrovy
a zdvihám vlajky na stožár a bílé plachty, lanoví.

Uvěřila by? Věděl jsem, že by se nebránila. Nikdy se nebránila ničemu, co mělo chuť neznáma. Měl jsem ji. Voní po heřmánku… a po kopřivách, pomyslel jsem si. Mohl jsem dýchat, protože to konečně byla ona, taková, jaká patřila jen mě. A nad hlavou se jí chvěla svatozář.

Vás tenkrát z jara čekal jsem…
V obzoru modrý zvučel jas.
Já napjal struny z paprsků,
by echem chyt se v nich váš hlas.

Skládala se z hrubých tahů štětcem, moje milovaná imprese, kterou jsem na tak dlouho potlačil. A když promluvila, nezáleželo na slovech, jen na trhané červené melodii, letěla až ke mně a před špičkami mých bot se konečně zastavila.

Nuž rcete, kde jste tenkrát byla?
A pod jakými zeměpásy?
Nuž, rcete, čí jste jaro žila?
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Čím blíž byla, tím vzdálenější se zdála. Jen ty těžké prameny se tu a tam zvedly ve večerním poryvu, důvěrně známé, chtěl jsem je chytit a chvíli třást, pohladit, laskat jako vzácnou bylinu, nechat si mozolnaté dlaně rozpíchat jejími trny.

Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená?
Má duše marně toužila tím tichem uděšena.

Moje samota je mým tichem a hluk odrážející se od stěn mě rytmicky rozechvívá. Ale to jste přeci vy, kdo se tentokrát chvěje… Má odhalená ramena a jemné chloupky na pažích jsou těmi trny. Slunce pomalu klesá. Ztratila kus své andělské podstaty. Tmavne.

A teď! kdy nevzpomněl jsem snad,
vše se tu chystám zanechat,
na plavbu bych se vydal rád,
proč jdete vadnout na můj sad?

Její paže jsou větve staré jabloně. Obrůstá mě. Prorůstá mnou. Sklonil jsem se. Je to jistota, která mi dokáže zaručit, že tentokrát se sklonit můžu. Pro jednou. Má jinou vůni. Mýlíš se. Hořká naděje – ta nedokáže nikdy vyprchat, obtáčí mě nesmrtelné zřídlo sladce chutnající.

Pro vás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří.
Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří,
chci odplout sám a poslouchám
podzimu pohádkové hlasy,
jdu hledat Nové království.

Uvěřilas mi? Bláhová…

Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

A když jsem sevřel prsty, stále na nich byly její krůpěje, vysmekla se jako kočka. Na rameni kabátu zůstal málem nepovšimnutý, ostré ypsilon psané ve spěchu, zůstal tam v klidu stočený, předoucí kočka u krbu… Prozíravě jsem jej uchopil mezi palec a ukazováček a prudce odhodil. Je už šero. Ale v tu chvíli – mrkl jsem a byl pryč – palčivý záblesk. Vím, vždycky byly kaštanové. Nezapomínám.

Nuž rcete, kde jste tenkrát byla?
A pod jakými zeměpásy?
Nuž, rcete, čí jste jaro žila?
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s