Ještě jednou se vrátíme (variace II.)

Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo.
Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo.

Literatura byla dobrým štítem. Literatura byla jeho plícemi, jeho srdcem. Literatura byla úniková cesta. Ta poslední. Přečetl všechno. Skoro všechno. Tohle držel v ruce poprvé. Vcelku jednoduché verše. Tak proč na ně hledí nesmyslně dlouho a zamyšleně a bez výrazu ve tváři? Odhrnul si vlasy z čela.

Ó, proč tak pozdě? řek jsem k ní. Poslední slunce na sítí,
zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v travách ukrytí,
mé louky teskní vůní mdlou a vody sešeřeny jsou
a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou.

Malá ohmataná knížečka. I hlupák by dokázal vydedukovat, že mu ji dala do kapsy ona. Při snídani. Dokonce si toho všiml. Ovšem hrál dál, chtěla, aby ztratil všechny smysly, chtěla, aby předstíral průměrného chudáka. Měla… možná tak měla učinit dřív.

Že do daleka odplout chci kams na zelené ostrovy
a zdvihám vlajky na stožár a bílé plachty, lanoví.

Nikdy nedělala věci jen tak. Četl v tom pozvání. Chtěla mu snad naznačit…

Vás tenkrát z jara čekal jsem…
V obzoru modrý zvučel jas.
Já napjal struny z paprsků,
by echem chyt se v nich váš hlas.

Věděl, že druhé šance nedává. Měla svoje zásady a těch se za každých okolností držela. Tenkrát mu suše řekla, že jsou si přece tak podobní. Nerozuměl. A teď? Ani on by nedokázal cokoliv říct. Nemá čas. Pochopil, že to ona k němu mluví. Celou dobu. Že ji neposlouchal.

Nuž rcete, kde jste tenkrát byla?
A pod jakými zeměpásy?
Nuž, rcete, čí jste jaro žila?
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Neptala se. Chtěla se ptát. Měli se ptát oba. Stále hledal. A tohle byl klíč. Prohlédl si ošumělou vazbu. Dala mu ten nejprostší možný kód.

Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená?
Má duše marně toužila tím tichem uděšena.

Po dlouhé době běžel a plíce se mu zalévaly studeným navlhlým vzduchem. Chraptěl. Jenomže tentokrát by běžel do padnutí.

A teď! kdy nevzpomněl jsem snad,
vše se tu chystám zanechat,
na plavbu bych se vydal rád,
proč jdete vadnout na můj sad?

Čekala na něj. Ani se neohlédla. Měl se jí vysmát? Tohle chtěla? Byla tma. V namodralém světle zanikaly vějířky vrásek, které se jí udělaly kolem očí. Ale on si je pamatoval. A když promluvili oba, byla to symfonie dvou neznámých splývajících hlasů.

Pro vás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří.
Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří,
chci odplout sám a poslouchám
podzimu pohádkové hlasy,
jdu hledat Nové království.

Neodolal. Natáhl ruku a mezi prsty mu unikalo několik pramenů. Oba dva věděli, že už tu pro sebe být nedokážou.

Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s