Ještě jednou se vrátíme (variace III.)

Čekal na ni už několik týdnů. Bylo letní dusno a bylo jisté, že dnes večer přijde. Seděl u jezera. Stála vedle něj a zřejmě se dívala na vodní hladinu. Nestočil k ní oči. Nechal je volně plynout. Voda v jezeře byla nečekané studená.

Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo.
Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo.

Znali se dlouho. Dokonce se znali už moc dlouho. Říkal, že je pro něj čitelná jako dětské písmo. Někdy se pousmála, jindy rychle ukončila práci a kvapně odešla. Šifra, s níž ho celou dobu týrala, mu stále ležela v hlavě. Proč?

Ó, proč tak pozdě? řek jsem k ní. Poslední slunce na sítí,
zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v travách ukrytí,
mé louky teskní vůní mdlou a vody sešeřeny jsou
a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou.

Půlily ho dvě odlišné touhy. Nařídil si, co musí udělat. Měl zmizet. Bez ní a beze stop. Dřív, než přišla. Chtěl ji zranit, ublížit, chtěl ji vidět plakat. Aby ji pak mohl utěšit. Objal ji tenkrát, protože neměli jinou možnost. Protože přestali věřit. Pro to dokázal najít ospravedlnění.

Že do daleka odplout chci kams na zelené ostrovy
a zdvihám vlajky na stožár a bílé plachty, lanoví.

Rozšířily se jí panenky. Měla jinou tvář. Bolestně povědomou. Naučil se nemstít. Naučil se necítit. Jak ho mohlo vůbec něco ještě zasáhnout? Chtěl přece ublížit jí… Bez příčiny, protože tu byla, celou dobu tu byla. Takové pochybení se trestalo. Jenže to měl udělat dřív.

Vás tenkrát z jara čekal jsem…
V obzoru modrý zvučel jas.
Já napjal struny z paprsků,
by echem chyt se v nich váš hlas.

Zatřásla hlavou a s otevřenými ústy poslouchala. Pokračoval a před sebou měl obrovské jezero, které se mu rozlévalo k nohám. Byla to mlčenlivá konverzace. Minulost se připlížila a společně s lehkou vlnou do něj zaťala ostré drápky.

Nuž rcete, kde jste tenkrát byla?
A pod jakými zeměpásy?
Nuž, rcete, čí jste jaro žila?
Kdo vám tak zcuchal vaše vlasy?

Stály vedle něj obě dvě, každá po jednom boku, a ochranářským rytířům se nepodobaly ani vzdáleně. Tohle byl svět, do kterého nepatřil. Obklopoval ho tichem, a on měl rád mlčení. Stavěl kolem něj hradby, a on měl rád zdi. Štval ho jako raněného srnce, a on měl rád jen hon na lišku.

Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená?
Má duše marně toužila tím tichem uděšena.

Nechal by je tu. Nechal by je tu obě, udusil by je spolu s ostatními démony.

A teď! kdy nevzpomněl jsem snad,
vše se tu chystám zanechat,
na plavbu bych se vydal rád,
proč jdete vadnout na můj sad?

Musela ho chytit za ruku už před nějakou dobou. Chtěl se jí vytrhnout, otřásl se. Snažil se postavit na nohy. Snažil se mluvit. Jen mluvit, pořád mluvit, nenechat se přerušit. Vstal a mezi prsty mu protékal vlhký písek.

Pro vás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří.
Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří,
chci odplout sám a poslouchám
podzimu pohádkové hlasy,
jdu hledat Nové království.

Zmizela. Ta minulá se rozplynula a vedle sebe cítil jen tu, která mu svírala ruku, která mu ji drtila, mačkala prsty vší silou a nehty mu zarývala do ramene. Musel se sklonit. Sklonit se a v obličeji cítit tu spoustu neučesatelných kudrn. Hlava mu padla ještě o kousek níž a před očima se objevil nedbale zastřižený prošedivělý pramen. Zatímco ona…

Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s