Ještě jednou se vrátíme (variace IV.)

Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo.
Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo.

Zahnívající okvětní plátky pokrývaly celou zem. Ani slunce se neodvažovalo ji ozářit. Našlapovala po paměti. Blížila se a slyšela přerývaný dech. Žije.

Ó, proč tak pozdě? řek jsem k ní. Poslední slunce na sítí,
zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v travách ukrytí,
mé louky teskní vůní mdlou a vody sešeřeny jsou
a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou.

Vody tečou. Čas klouže. Otřásá se touhou žít.

Že do daleka odplout chci kams na zelené ostrovy
a zdvihám vlajky na stožár a bílé plachty, lanoví.

Plká, protože strach dokáže zábst, je ledovější než smrt. Mluvte! Spí. Jako by spal. Ví, oba ví, co tím život míní. Sklání se a naslouchá. Je tam. Tluče, tepe, pádí. Běží, oba běží o život.

Vás tenkrát z jara čekal jsem…
V obzoru modrý zvučel jas.
Já napjal struny z paprsků,
by echem chyt se v nich váš hlas.

Šeptá. Proud řeči je natolik nesouvislý, že se v něm nedokáže zorientovat. A tak se jenom drží. Přesvědčili ji, už tuší, stojí na pevné zemi, a to je všechno, všechno co může udělat pro to, aby… žil.

Nuž rcete, kde jste tenkrát byla?
A pod jakými zeměpásy?
Nuž, rcete, čí jste jaro žila?
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Blouzní. Nikdo jí nenařídil tu být. A nikdo jí to nezakázal. Ctí povinnost. Ctí závazek. Splácí dluh. Teď. Je. Tu. S. Ním.

Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená?
Má duše marně toužila tím tichem uděšena.

Vyčítá, i ze sna poznává výčitku. Ví. Měla tam být. Měla. Dřív.

A teď! kdy nevzpomněl jsem snad,
vše se tu chystám zanechat,
na plavbu bych se vydal rád,
proč jdete vadnout na můj sad?

Jakmile přijde, je rozhodnuto. A ona přece přišla. Leží nehybně, muka, utrpení, leží a neví. Mají tmavé kruhy všude tam, kde dřív bývaly oči. Nestihla se umýt. Je zaprášená. Zato on má bílou přikrývku. Třese se jí brada. A když si otře rukou to něco neidentifikovatelného, co jí stéká po tváři, zjistí, že jsou to skutečně slzy.

Pro vás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří.

Chvěje se.
Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří,

Dech mu slábne.
chci odplout sám a poslouchám

Nepoznává bolest.
podzimu pohádkové hlasy,

Odchází.
jdu hledat Nové království.

A pak, ke konci jednoho z tisíců dalších dní, po které se vzdaloval a ztrácel, najednou přimhouří oči. Obě ruce má položené na přikrývce. Snaží se. Opravdu se snaží s nimi pohnout. Nakonec se jí dotýká jen očima.

Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Musel… musel ji vidět proti světlu. Usměje se. Po tisíci a jednom dni se usměje.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s