Ještě jednou se vrátíme (variace V.)

Minuta, den, sekunda, týden, rok… Dokázal by ji poznat, i kdyby se nepředstavila. Dokázala by ho pojmenovat, i kdyby mlčel. Podali si ruce.

Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo.
Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo.

Nenazývají to nostalgie. Ani šťastné shledání. Jen je ten pocit zvláštní. Na co, na co jen se zeptat?

Ó, proč tak pozdě? řek jsem k ní. Poslední slunce na sítí,
zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v travách ukrytí,
mé louky teskní vůní mdlou a vody sešeřeny jsou
a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou.

A tak oba raději mlčí. Ona je přece jen nervóznější. Přešlapuje na místě. Jenomže ví, že by nebylo správné se otočit a zase rychle odejít. Je si jistá. Už ho neuvidí.

Že do daleka odplout chci kams na zelené ostrovy
a zdvihám vlajky na stožár a bílé plachty, lanoví.

Netrápí se tím. Naučil se v životě spoustu věcí. Naučil se nevracet se. Ale odejít v pravou chvíli. Jen s několika štiplavými poznámkami.

Vás tenkrát z jara čekal jsem…
V obzoru modrý zvučel jas.
Já napjal struny z paprsků,
by echem chyt se v nich váš hlas.

Dokážou mluvit beze slov. Protože jsou to právě oni dva. Bezpečná vzdálenost několika stop je určitou zárukou. Nikoliv toho, že si dobře popovídají. Naopak. Ženě se stále neklidně pohybují chodidla. Muž je hodně shrbený, ale stojí až nepřirozeně klidně.

Nuž rcete, kde jste tenkrát byla?
A pod jakými zeměpásy?
Nuž, rcete, čí jste jaro žila?
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Naklánějí se k sobě, jako kdyby nedoslýchali. Jenže tady není co zaslechnout.

Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená?
Má duše marně toužila tím tichem uděšena.

Najednou jsou až neskutečně živí. Odešlo stáří a proti sobě tu stojí dva šílení milenci. Je to tanec smrti. Krouží kolem sebe, potichu, každý nášlap je jedním tahem. Čím víc tahů, tím delší partie.

A teď! kdy nevzpomněl jsem snad,
vše se tu chystám zanechat,
na plavbu bych se vydal rád,
proč jdete vadnout na můj sad?

Stahuje dámu. Stále mlčky, ačkoliv nerada, obětovala střelce. Nad nimi se kupí mračna. Z oblohy padají hutné kapky. Jsou natolik zabraní do hry, že si ani nevšimnou. Přiblížili se, průměr kruhu se zmenšil o polovinu. Smyčka se stahuje.

Pro vás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří.
Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří,
chci odplout sám a poslouchám
podzimu pohádkové hlasy,
jdu hledat Nové království.

Dvě figury do sebe tvrdě narazí. Ozve se tupá rána. Snad byl někdo udeřen přímo do týla. Žena zvedne ruku a prohrábne si šediny. Povzdechne si. A muž se koutkem oka usměje. Ve vrásčité tváři těžko postřehnutelné.

Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s