Ještě jednou se vrátíme (variace VII.)

Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo.
Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo.

A obzor se táhl do mlhavého daleka, dopadaly na něj prachové třpytky, stačilo jenom natáhnout paži a sevřít. Obscénně se leskly na nahé kůži a topily se v krůpějích potu, rozpouštěly se a beze stopy mizely. Povlečení zůstalo stočené ve studených nohách postele. Hlasitě se jim vysmívalo.

Ó, proč tak pozdě? řek jsem k ní. Poslední slunce na sítí,
zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v travách ukrytí,
mé louky teskní vůní mdlou a vody sešeřeny jsou
a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou.

Přes zavřené okno se dovnitř vloupalo čerstvé štěbetání ptáků. Hranice světla a stínu se šinula po dvou nehybných tělech, šplhala na jejich obliny, kulhavě se propadala do údolí. Uhelnatá tma je zabalila do závoje ze sazí. Nechali se ukolébat.

Že do daleka odplout chci kams na zelené ostrovy
a zdvihám vlajky na stožár a bílé plachty, lanoví.

Sny se nezdají. Rozcupovaly je noční můry. Houpali se na jemných vlnách bezpečí a nechali se unášet do neznámého přístavu, jeden nádech splýval s druhým, nořily se do sebe s tichým šepotem a na vysušených rtech je pálily kapky slané vody.

Vás tenkrát z jara čekal jsem…
V obzoru modrý zvučel jas.
Já napjal struny z paprsků,
by echem chyt se v nich váš hlas.

Pružné vlákno hlubokého tónu se dochvívalo. Ukazovákem o něj zavadili. Byla to pavučina jejich možností, které nechali odejít. Sotva viditelná v končícím dni.

Nuž rcete, kde jste tenkrát byla?
A pod jakými zeměpásy?
Nuž, rcete, čí jste jaro žila?
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Měl nezvykle dlouhé a štíhlé prsty. Kmitaly sebou jako nohy tarantule při zápase s kořistí. Jedním nehtem vlákno přetrhl. Padalo. Sledovali ho v dusivém přítmí a sotva popadali dech. Fialový vzduch jim chladil tváře.

Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená?
Má duše marně toužila tím tichem uděšena.

Nepokoušela se ho spojit. Nechtěla už navazovat. Smetla ho dlouhým pohybem a na řasách si nechala ulpět další prachová smítka.

A teď! kdy nevzpomněl jsem snad,
vše se tu chystám zanechat,
na plavbu bych se vydal rád,
proč jdete vadnout na můj sad?

Tělo se bránilo mrazivým poryvům, kterým bylo vystaveno. Kroutilo se a napínalo. V černotě se ženská silueta rychle ztrácela. Utopila se. A na každém vířícím útržku tu stále byla. Každý pohyb ji volal zpátky. Mandarinky. Citronová tráva. A něco. A to něco postupně sláblo, vznášelo se dál a dál od něj.

Pro vás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří.
Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří,
chci odplout sám a poslouchám
podzimu pohádkové hlasy,
jdu hledat Nové království.

Tohle vlastnil. Nalezl. Staré dřevo hlasitě naříkalo. Byly to vzdechy zhrzené milenky. A on je přijímal, každý další žíznivěji hltal, až mu zalily plíce smířlivým chladem. Naposledy se dovolil vrátit. Chřípí se mu rozšířilo. Svaly bolestně předly. Natáhl se. Ještě kousek. Uchopil přívětivé prázdno. Dlouhé, nepolapitelné, hrubé. Hadí těla se svíjela na jeho polštáři. Odvážil se.

Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s