V hrůze z bouře zůstává třpytivá zář navždy zahalená temnotou.

Évariste Galois (épitaphe)

oOo

Severusi,

vím, že Vám Fawkes předá tento dopis předtím, než zmizí (jak předpokládám). Nebudu urážet Váš dobrý úsudek – vím, že ho zničíte. Přesto doufám, že se na něj upamatujete a po nějakém čase, až na mě budete vzpomínat bez veškeré nevraživosti, vsobě dokážete odhalit způsob, jak omluvit chybné úsudky starého muže.

V posledních dnech jsem měl příležitost přemýšlet o smrti i o svém životě, o záležitostech, za něž jsem zodpovědný, o lítosti, kterou nechám za sebou. Pochopíte, že jsem Vám nesvěřil všechno.

Vy jste jedna z mých největších výčitek, Severusi, jedna zmých největších chyb coby vychovatele, ale hlavně a především coby člověka.

Po celou dobu naší spolupráce mám strach, že jsem Vás dramaticky a zle odsoudil.

Říkal jsem Vám, že podle mého názoru Moudrý klobouk občas rozhoduje příliš brzy. Mínil jsem to jako kompliment, jako upřímný kompliment. Dnes vím, že jsem tak pouze prodloužil nepochopení. Ve své slepotě jsem byl přesvědčený, že Nebelvíři mají výhradní právo na odvahu. Teď vidím, jak jsem se mýlil. Beru zpět, co jsem tenkrát řekl; jste Zmijozel, Severusi, a ztéto koleje máte jen to nejušlechtilejší.

Řekněte mi, změnilo by se něco, kdybych to býval pochopil už tenkrát, když jste byl mladý jedenáctiletý Zmijozel?

Jak mě musíte nenávidět. A přesto – přesto jste obětoval všechno. To je něco, co by Nebelvír nesvedl.

Na co jste myslel, když jste mi léčil ruku, mně, který Zmijozelům vyčítá touhu po moci a ctižádostivost? Roky mi vadilo něco, nad čím jsem nikdy nedokázal získat kontrolu. A pak jste přišel Vy, Vy, který jste ctižádostivost obětoval mé věci. Jen věci. Po tolika letech znovu vidím Vaše smutné oči tam nahoře na kopci. Řekl jste: „Já vím.“ Co přesně jste věděl? Co bylo ve vaší mysli a já to neviděl? Vymezenou cestu jste viděl mnohem ostřeji než já.

Často říkáte, že Vám dostatečně nedůvěřuji, že sVámi dostatečně nemluvím o svých plánech. To je bezpochyby pravda. Ale pochopte, Severusi, že i tak víte víc než kdokoliv jiný, než Harry, zcela jistě víc než další členové Fénixova řádu. Je pravda, že jsem byl podezřívavý, pravda, že jsem byl nevděčný: a Vy jste byl vždycky součástí plánu, jehož podrobnosti jste chtěl přesně znát. Zde máte důkaz, že veškeréúkoly, které zůstaly nedokončeny, nyní spočívají na Vašich ramenou.

Je tolik věcí, které bych Vám chtěl ještě říci. Tolikrát jsem chtěl napsat můj příteli. Vím, že mou zásluhou nejsou tato slova pravdivá. A přesto pro mě nikdo neudělal víc. Pokud čtete tento dopis, zvládl jste tu nejtěžší zkoušku ze všech. Nikdy bych Vám nedokázal dostatečně poděkovat.

Řekl jste mi: „A co moje duše, Brumbále?“ Vaše duše je pružnější než ta Dracova. Vaše duše mi zůstala utajená víc, než jsem se kdy domníval, ale tímto jsem si jistý. Když jsem Vaši mysl té příšerné noci 31. října prozkoumal, poznal jsem čerň, s jejíž přítomností jsem počítal (smutek, nebo černá magie? stále jsem se nerozhodl, snad obojí), a pak jsem spatřil jas, který jsem neočekával. Určitou dobu jsem si myslel, že se jedná o Vaši lásku k Lily. Teď si uvědomuji, že možná vycházel přímo z Vás. Vaše duše nemůže být vyhaslá, neboť působíte dobro, o tom jsem přesvědčený. A řeknu vám to ještě jednou: daroval jste mi téměř rok, když nade mnou nerozvážnost a šílenství příliš brzo vynesly rozsudek – jinak mohly ohrozit náš úspěch. Děkuji.

Nechám Vás samotného, Severusi, abyste náš úkol mohl zdárně dokončit. Mám ve Vás veškerou důvěru. Prosím, použijte své nadání, které jsem ve Vás zadusil, použijte ho, abyste se udržel naživu.

Odpusťte mi.

Albus P. W. B. Brumbál

oOo

U všech čertů, Brumbále! Jak se teď opovažujete mi něco takového dělat? Jak se opovažujete být tak směšně sentimentální? Nehrajte si se mnou, zapomeňte na soucit, jeden i druhý víme, že zrovna vy jste soucit postrádal!

Zabil jsem vás, zabil jsem vás z nenávisti! Jak se opovažujete mi teď říct, že jste mnou rozhodně neopovrhoval? Jak mi můžete připomínat, že jsem si vás vážil?

A přesto… čekal výmluvy, slova jeho mysli natolik známá, aby chápal jejich smysl. Byla to lest! Další lest, která přišla v pravý okamžik, aby bylo jisté, že svůj úkol splní! Šachista byl stále na tahu a on se jím nechal chytit do pasti.

Nepotřebuji to, Brumbále! Vždycky jste o mně pochyboval, ale nepotřeboval jste mě připoutat dalším provazem; proč nechcete věřit, že dojdu až na konec?

Tolik chtěl, aby ta slova byla pravdivá.

Nevěděl, jestli opravdu byla; a to znamenalo, že se o jejich pravdivosti nikdy nedozví.

Dopis s lítostí spálil, dlouho poté, co se jej naučil nazpaměť, velmi rychle, aby to ještě nestihl vzít zpátky.

Jako vzpomínka na Brumbála mu zůstaly jen pochybnosti, které nikdy nedokáže zaplašit.

oOo

Srdce mu naráželo do žeber natolik silně, že raději zkontroloval základy svého myšlenkového opevnění. Ruce mu připadaly podivné – netřásly se, ale nebyly tak jisté jako obvykle. Byla zima, a přesto cítil, jak mu na zádech, na hrudi, a dokonce i v podkolení vyráží krůpěje potu.

Chytil se koštěte ještě pevněji.

Co se mu stalo?

Byl nemocný? Měl teplotu. Možná.

A náhle tu bylo sedm Potterů a oni je honili, všude kolem létala zaklínadla a on si byl skoro jistý, že pravý Potter je s Hagridem. Ale kdo byli ti ostatní? Poslal jednu Sectumsempru, která zasáhla jedno z dvojčat – bylo mrtvé? Ne, jistěže ne – věděl, že ne, trefil George a uřízl mu ucho.

Co se mu stalo? Proč nemůže jasně přemýšlet?

Rychle rozpoznal, co se mu stalo, tady, desítky metrů nad zemí.

Měl strach.

Nechal koště klesnout trochu níž, aby se vyhnul paprsku žlutého světla, a v ten okamžik, kdy měl srdce až v krku, věděl, proč je vyděšený.

Nevěděl. Mezi sedmi Pottery nevěděl, kdo je kdo. Nevěděl, kdo může být zasažen a kdo musí přežít. Žijí snad ti, kteří si nevzpomínají, v takovémhle strachu neustále? Hlodající strach panenské nicoty před nimi, aniž by věděli, která chvíle je ta poslední, aniž by věděli, kdy zmizí ti, které ochraňují?

Celý svůj život, možná celé své bytí se cítil maličký a bezmocný tváří v tvář mlýnu, který drtí předem načrtnuté osudy, cítil se jako vězeň pod nekontrolovatelným silničním válcem, na nějž padlo prokletí uvidět tuhle nevyhnutelnost.

V tu chvíli, ačkoliv si vzpomínal, že všechno půjde dobře, všechno se odehraje, jak má, pochopil, proč se musí opírat o své vzpomínky. Pochopil, proč čas, který všechno léčí, mu je chtěl vzít, proč je ukryl do nejhlubšího nitra, ačkoliv věděl, že se odsoudil k životu projitému po jediném vlákénku, sám nad propastí, nucený opakovat minulé chyby, nucený zírat na hrůzy budoucnosti. A na obzoru se mu smál osud, protože zdolal cestu, která nikam nevedla, protože se zapomněl v cíli, zapomněl jít vstříc směšné smrti – nikdy nebude znát jeho pohnutky.

Ale pokud tohle všechno byla cena, kterou měl zaplatit, věděl, že ji rozhodně ještě jednou zaplatí. Podstoupí to všechno raději znovu, než aby cítil tíhu nevědomí, drtící tíhu nejistoty. Nejistota přicházela s dílem jeho chyb a on ji chybami nemohl podpořit bez toho, aniž by věděl, že je nezbytná, že je podstatná v řádu všech věcí. Jak to dělají, pomyslel si, když sledoval ty, kteří létali kolem, aby nevěděli?

Hůlka v ruce se mu třásla, když se znovu pokusil odlišit Pottery, které už neviděl. Jejich stejné tváře a doprovod se mu v hlavě překrývaly. Byli tak podobní, tak podobní, co by se stalo, kdyby někdo udělal chybu? Jednu jedinou chybu?

A Smrtijedi je přestali pronásledovat, protože byl konec, byli mimo dosah a měli alespoň jednoho mrtvého-

Pošuk Moody.

Jak předpokládal.

Nic se nezměnilo. Do jeho mysli se ve vlnách dostavoval klid. Všechno bude dobré, pomyslel si. Vše se odehraje podle plánu.

Ale cítil, jak se jistoty utápějí v nejistotě, v nejistotě, která podporovala pochyby a zděšení. Nejistota znamenala strach, strach, strach z neúspěchu. Aby tento strach znovu nezažil, věděl, že je ochotný kdykoliv zaplatit jakoukoliv cenu. Zaplatit vzpomínkami napříč cykly, zaplatit svou lidskou podstatou. Kdykoliv by vyměnil tíhu nejistoty za strach z neúspěchu.

oOo

Vzpomínal si, že mu Brumbálův portrét poskytoval informace, občas rady, ale nepamatoval si, jakým způsobem ho zraňovalo vidět ho poté, co přečetl dopis. Zapomněl na tu stravující touhu, s níž si přál, aby slova v něm obsažená byla upřímná.

Samozřejmě to bylo normální. Pamatoval si pouze fakta, nepamatoval si pocity, emoce. Vzpomínky vířily, vně, odtržené od něho, jako v myslánce.

…uzavřené tak dlouho, dokud nebude dostatečně silný, aby je vyhledal, ale pokud je vyrval, už mu nepatřily. Sledoval se a zkoušel se zachovat tak, jak už to dělal, zkoušel napodobovat sám sebe.

Byl hercem, který se zkoušel vtělit do role, a dělal to už… dělal to věčně. Kdo mohl chápat čas v tomhle pekelném cyklu? Pokud se čas bude točit kolem něj, nebude mít ani konec, ani začátek. Možná že čas vůbec neexistoval. Prožíval stejné emoce, když dělal stejné věci? Byl někdy nějaký cyklus počáteční? Spáchal někdy tyhle chyby kvůli nejistotě, kvůli pouhé lidské hlouposti?

Proč zapomněl své proč? Kde byl počátek? Proč si nevzpomínal na důvod, který jeho životu předepisoval tohle neměnné jednání?

Póréznost paralel vysvětlovala pocit deja-vu, který ho jímal v těch nejméně očividných situacích, a dovolovala trpět po celou dobu trvání jednoho cyklu, trpět pro chvíle zapomenuté, minulé, vzdálené – přesto tu byly, na povrchu srdce, neléčené, na hladině paralely, která se právě otáčela. Proč se tedy nemohl upamatovat, kdy je zažil poprvé?

Nebyl snad klon sebe samého, se stejnými myšlenkami, se stejným chováním, klon, který se nedokázal rozpomenout na to bezvýznamné? Nebo byl svůj vlastní tlumočník, který pouze obměňoval jeden a ten samý model přítomný v jeho mysli? Vzpomínal si ještě na původního Severuse? Byli stejní? Změnil se? Věděl, že se nechal svést z cesty?

„Severusi,“ uslyšel.

Otočil se k bolestně věrnému Brumbálovu portrétu.

„Vraťte se,“ řekl portrét. „Přestaňte na to myslet – ať je to cokoliv. Vypadáte, že jste velmi daleko.“

„Mlčte-“ vyprskl suše nový bradavický ředitel, než se zarazil, protože hrad zašeptal: nějací studenti jsou v nebezpečí.

„Co se děje?“ ptaly se protréty, okamžitě probuzené z předstíraného spánku, okamžitě bdělé.

„Zase Longbottom a Weasley,“ odpověděl Severus Phineasovi.

„Kde jsou? Kdo je viděl?“ chtěl vědět Brumbálův portrét.

„Věděl byste to, kdybyste se nerozhodl je opustit jen proto, abyste si mohl navléknout ten prsten.“

„Neopustil jsem je, Severusi, nechal jsem je na starosti vám.“

„Mně na starost, jistě. Nechal jste je na pospas Carrowovým a Pánovi zla a čekal jste, že je ochráním. Což je nemožné zabezpečit,“ upřesnil ledovým hlasem Severus a oblékl si plášť.

Po jeho odchodu se na sebe nedůvěřivě podívalo deset párů namalovaných očí.

„Záhy přijde mezi nás. V olejových barvách,“ dodal pochmurně Phineas.

oOo

Severus si samozřejmě také pamatoval, kde a kdy hrozilo jeho studentům nebezpečí. V opačném případě by nemohl přijít přesně ve chvíli, kdy se Carrowovi rozhodli je potrestat.

Ale nepamatoval si na pouto – cítil ho – které vzniklo mezi ředitelem Bradavic a hradem. Cítil, jak hrad žije jakoby v jiné části jeho hlavy. Pokud se soustředil, dokázal velmi přesně zachytit to, co se uvnitř dělo.

Na druhou stranu mu mohl hrad občas – často – posílat varování, pokud se něco nedařilo.

Nejtěžší bylo ignorovat některá dramata, která se mezi zdmi odehrávala. Nemohl pokaždé zasáhnout, zabránit trestům, stále být opodál. Temného pána by to zanedlouho začalo dráždit. A vše, co považoval za rozčilující, mu brzy připadalo podezřelé.

A tak byl slepý k nespravedlnosti, ke krutosti trestů, které podstupovali Potterovi nohsledi i jiní studenti. Svůj zásah odkládal až do posledního momentu, až do kritického okamžiku.

Objevil se potichu, jako by prošel zdí, až ve chvíli, kdy neměl na vybranou, a vysmíval se jim, sypal sůl do každé rány. Pohrával si s jejich nenávistí a opovržením a ponižoval je, když je posílal k Hagridovi a Filchovi, čímž popřel důležitost jich samotných, popřel, že by si trest u Carrowových vůbec zasloužili.

Jak ho nenávidí za to, že jim bylo dovoleno zůstat v bezpečí!

Brumbál na něj naléhal – koho zachránil, jak, proč ne ostatní – ale to, jak jednal, nebylo součástí jeho povahy. Nedělal to ani jako součást svého poslání. Dělal to pro Bradavice.

Až tam, kam sahaly jeho vzpomínky, tajně snil o čestném místě bradavického ředitele. A pak, když ho získal, bylo to jako rána pěstí přímo do oka.

Profesoři neuznávali jeho autoritu. Minerva si s ním pohrávala stejně, jako si pohrávala s Umbridgeovou. Pohrdali jím, veřejně ho zesměšňovali, nikdy mu neodpustili, že musel zabíjet, aby tohle místo získal. Správní rada neměla pravomoc ho nezvolit. Také studenti zpochybňovali jeho autoritu: četl to každý den v jejich očích, v tom, co zahlédl v jejich myslích. Každý si myslel, že svoje místo získal násilím.

Bylo to natolik hořké vítězství, až si přál, aby jej zcela minulo.

Přesto se před ním dveře ředitelské pracovny otevřely. Mohl se do věže volně přesídlit. Především s ním ale hrad sdílel tajemství. Hrad ho poznal. Hrad ho přijal.

A tak na oplátku chránil jeho studenty.

Neptal se Brumbálova portrétu, proč ho vždy nechával samotného, proti Blackovi a Potterovi, proti sobě samému, když byl jako ředitel se vším obeznámen. Odpověď znal, ale nechtěl ji slyšet: některé bylo nutné obětovat, aby se poskytl čas ostatním. A tváří v tvář této volbě Brumbál usoudil, že on, Severus, může být postradatelný.

Když běhal po hradních poschodích, když procházel jeho věžemi – a vyhýbal se té astronomické – když se stranil kolegů a především nenávistného pohledu Minervy, věděl, že před časem uniknout nelze. Tenhle příšerný rok byl poslední kapitolou. Viděl svou smrt tak přesně, jako by ani žádná jiná budoucnost neexistovala.

oOo

Stále křičel. Vzpomínal si na svůj křik a doufal, že jím nebude přemožen, že ho dokáže potlačit, ale na tohle také zapomněl – jakým způsobem mu budou smyčky obrovského hada na krku ubližovat; a jak umírá, jak rychle, že… už umírá.

Neměl jinou možnost než se zhroutit, jinou možnost než se chytit za krk, silně ho stisknout, ale krev mu protékala mezi prsty a nepřestávala téct dál a Potter nepřicházel – kde sakra jsou?

A najednou se vynořil odnikud s tím svým zpropadeným neviditelným pláštěm, také zemře, tenhle chlapec, je tak mladý, a jeho role byla mu to říct, protože Brumbál byl příliš zbabělý – rty se mu pohnuly, jak se pokoušely shromáždit vzpomínky, ty, které bylo potřeba předat, narovnal se a chytil Pottera za hábit a všechno se točilo, točilo, točilo, odplouval pryč-

„Vezměte si… je… vezměte…“

Ale už skoro nebyl schopný mluvit a jeho hlas, jeho hlas se rozléval po zemi, bublal a kovově chutnal a on nemohl říkat velké věci, protože měl jazyk pokrytý krví – jeho ústa byla plná krve a dalších věcí – vzpomínek, které byly cítit po vodě, po sliznaté vodě – a naštěstí tu byla Grangerová, protože ten tupec by tam jinak zůstal zaraženě stát, aniž by si je vzal-

A on se necítil dobře, vůbec se necítil dobře, srdce bilo – z velké dálky – a zvuky se ozývaly – z velké dálky – a…

A on dal všechny vzpomínky Potterovi, vzpomínky, které mu musel dát, a jeho úkol byl splněn, uspěl, zvládl přežít až do smrti… a zůstala jen panika, panika, která spalovala celou jeho duši tak toužící konečně pohasnout.

Poznával ten pocit, kterého se předtím pokoušel zbavit, i tady, přesto, že postrádal smysl a že zvuky tiše rezonovaly ve vzdalující se mysli.

Měl strach.

Měl strach, že zemře – stále nevím, stále jsem nenalezl.

Pokusil se Harryho chytit silněji, ale prsty nereagovaly, už několik vtěřin nereagovaly – jako by zhmotňovaly jeho ztracenou krev – a tak třímal Potterovu ruku a prsty se natahovaly –

„Podívejte se… na mě,“ ještě zašeptal.

A to byl konec, konec, který znal, který ale nemohl být skutečný, protože měl pro své jednání vždycky nějaký důvod, protože v chlapcových očích stejně jako v očích jeho matky nenašel to, co hledal – ne, ne, ne – musí si vzpomenout! Ještě než odejde, musí najít chybějící kousek své duše, a už nedýchá – to, co vdechuje, není vzduch, je to krev, ne, nikdy nevěděl – zeleň Potterových očí tančila, byl to kaleidoskop smaragdů – hvězd – Chroptící chýše se nad ním znovu zavřela – všechno bylo nezřetelné-

-všechno bylo černé-

Nebylo nic.