„Myslel jsem, že jste odjela.“

Letos jsem měla pramalou chuť komukoliv něco vysvětlovat. Jednodušší bylo tu zůstat. Narazili jsme na sebe jenom párkrát, všichni, kdo tu byli, měli zřejmě totožný důvod. Ploužili jsme se po chodbách jako nemrtví. Jedli jsme každý sám, a třebaže to léto bylo nezvykle teplé a suché, jen málokdy jsme vycházeli za zdi hradu.

Ten, ačkoliv ztratil pána, působil vyrovnaně. A ředitelna byla stále prázdná. Čekalo se, až rada oficiálně potvrdí nového ředitele. Věděla jsem, že kdyby mohl, se zhnuseným úšklebkem by odmítl. Měla jsem ho svým způsobem ráda. Protože jsem s ním dokázala soucítit.

„Letos jsem se rozhodla zůstat.“

Sešli jsme se tu náhodou. Náhodou jsme oba snídali ve sborovně ve druhém patře, přestože já jsem měla svoje pokoje v jižním křídle a on ve sklepení vedle laboratoře.

„Věříte, že budete ředitelkou?“

Opravdu se snažil tvářit nadmíru opovržlivě, ale znala jsem ho dlouho. Zavrtěla jsem hlavou a nalila mu do prázdného šálku teplou kávu.

Když jsem přišla následující den, čekal mě velký, až po okraj plný hrnek. Křeslo, ve němž včera seděl, jsem našla prázdné. Ale na područce ležel Denní věštec. Polkla jsem a kurážně se pustila do čtení. Severus Snape byl od nynějška právoplatným bradavickým ředitelem.

oOo

„Zůstáváte zástupkyní.“

„Proč?“

„Není nutné vyvolávat zbytečné napětí. Zřejmě by mohl být vrah bývalého ředitele na pozici současného ředitele pro veřejnost natolik rozrušující, že si rada nedovolila obsadit novou tvář na pozici zástupkyně.“

Mlčela jsem. Stál ke mně otočený zády, tentokrát jsme se potkali na krátké vycházce u jezera.

„Nemíváte stupidní nápady.“

Odfrkla jsem si.

„Vědí, co od vás můžou čekat.“

Vážně?

„Spoléhají na vaši loajalitu škole, studentům, téhle idiotské ředitelské pozici, na váš moralismus a úctu k pravidlům.“

Odcházel pryč, aniž by se na mě podíval.

„Řekl jsem, že pokud má škola fungovat, pokud nechtějí vyvolat absolutní chaos, nikdo jiný na to místo nepřipadá v úvahu,“ utrousil na půl pusy a zmizel.

oOo

Byla to první pedagogická rada toho roku. Jako obvykle jsme se sešli v učitelské společenské místnosti za Velkou síní.

„Předpokládám, že je vám všechno jasné. Školní řád si laskavě prostudujte, změny jsem vyznačil červeně.

„Nakolik má školní řád ještě smysl, Snape? Všichni přece víme, že školu řídí váš pán,“ ohradila se Pomona s takovým opovržením, jako by se jí do úst nahrnula ta nejhořčejší žluč, a sklouzla pohledem ke Carrowovým.

Ostatní souhlasně zamručeli.

„Proč vůbec hrajeme tohle divadýlko?“

„Jaký to má všechno smysl?“

„Snape, tak to řekni rovnou, stejně víme, že zrovna tebe přímo bolí chodit kolem horké kaše. Vrahu. Zrádče.“

„Minervo, dívala ses do toho? To je ředitelem podepsaný teror studentů poloviční krve.“

„Tak řekni něco, vždyť podle všeho máme jako učitelé srovnatelný práva s dětma těch smrtijedskejch zmetků!“

„Jsi pořád zástupkyně, nebo ne?“

„Pokud se vám na tom cokoliv nelíbí, přijďte za mnou,“ prohlásil Severus ledově. „Nebo vypadněte.“

Vyšel ven obvyklým způsobem. Měla jsem pocit, že bych ho měla následovat. Ztěžka jsem se začala zvedat. Ale jako by můj pohyb vycítil, téměř neznatelně mávl pravou rukou.

Chtěla jsem podotknout něco v tom smyslu, že tohle jsme přeci museli čekat. Všichni mlčky hleděli na špičky svých bot.

oOo

Čekala jsem před kamenným chrličem. Nebylo zřejmé, jestli skutečně není uvnitř, nebo jenom otálí, než se rozhodně mě přijmout. Potřebovala jsem zkonzultovat rozvrhy, které jsem měla na starosti. Zbývaly dva dny do začátku školního roku a tohle bylo opravdu důležité.

Nakonec se chrlič pomalu odsunul a schody se daly do pohybu. Už od chvíle, kdy jsem vešla dovnitř, bylo očividné, že bude lepší zůstat zticha. Nebyla jsem tu… nebyla jsem tu od Brumbálovy smrti – ostatně vypadalo to, že ani on tady moc času nestrávil. V kruhové místnosti stál jen zašlý pracovní stůl a omšelá židle. Na té seděl.

Hlava mu co chvíli padala na desku stolu, ale pokaždé ji zvedl a snažil se podle všeho předstírat, že se probírá papíry rozházenými všude kolem sebe. Přidala jsem mu k nim ještě ty své.

I když neudělal nic, čím by dal najevo, že mou přítomnost zaznamenal, když jsem mu položila dlaně na ramena, ani trochu sebou netrhl.