4. října jsem měla, ostatně jako každý rok, narozeniny. Obvykle se někdo z kolegů rozhodl uspořádat mi oslavu. Většinou se konala U Tří košťat. Pokud 4. říjen vycházel na pátek nebo sobotu, nebylo výjimkou, že jsme se přesunuli k Děravému kotli. Ve škole obvykle zůstával Severus, protože jak mi jednou vysvětlil, na takovýchto povyraženích starých pošetilých bláznů neshledával nic potěšujícího. Jen Merlin ví, že si ten pocit být ve škole sám až nevhodně užíval.

Tentokrát jsem z pochopitelných důvodů očekávala další obyčejný večer. Na hradě už od začátku roku panovala pochmurná nálada a s příchodem podzimních plískanic se ještě prohlubovala. Všichni jsme se šourali po chodbách, u jídla jsme stěží promluvili. Myslím, že někteří se scházeli potají a snažili se trochu povzbudit, ale srdečnost, jež mezi námi obvykle panovala, byla tatam. Ve sborovně si každý obsadil svůj roh a četl. Pokud promluvil, mluvil polohlasně. Po celá ta léta, co jsem na hradě přebývala, bylo zvykem, že po každé schůzi jsme zůstali a konverzovali, o čemkoliv, rodině, přátelích, o knihách. Teď se většina rozprchla hned, jakmile Severus dovolil. Jako myši, mezi které vběhla hladová kočka.

Z části jsem tou kočkou asi byla já. Měli jsme strach. Protože se najednou ukázalo, že se hranice možného zase o kus posunula. Ale strach jsme měli všichni – strach z bezmoci. Z toho, co se nevyhnutelně blížilo, částečně i ze sebe samých. Nevěděli jsme, jak je správné se zachovat. A v mnoha případech bychom měli svým chováním opovrhovat; jenomže daleko jednodušší bylo opovrhovat ostatními. Vládla tu nezvykle napjatá atmosféra a já si přestávala být jistá, komu můžu důvěřovat.

Obávám se, že ostatní to cítili stejně. Neúčastnila jsem se agresivních výpadů proti Severusovi a téměř všemu, co řekl. Stejně obvykle nikam nevedly. Ne že bych se ho přímo zastávala – ale… měla jsem svoje důvody pro to, abych se loajálně zhostila role zástupkyně ředitele školy a starala se o co nejhladší chod všech školních záležitostí. Soustředila jsem se na organizaci. Dělala jsem síto mezi ředitelem a ostatními, opravdu jsem se snažila, aby alespoň nějaká komunikace fungovala. Pravda, byla jsem asi jedna z mála. Severus se všem vyhýbal, co to šlo, a ostatní, když na něj narazili jinde než za přítomnosti studentů, po něm převážně ledově prskali. Jinak ho většinou spatra ignorovali.

Že jsem se nepostavila ani na jednu, ani na druhou stranu, mě v očích kolegů usvědčilo. Stala jsem se další podezřelou. A tak chraň Merlin, že by měl se mnou někdo zůstat sám. Jen s Filiusem jsme občas prohodili pár slov, přesto bylo zřejmé, že se oba urputně snažíme, aby naše klábosení zůstalo na zcela neutrální rovině.

4. října jsem si chtěla jít lehnout brzo. Po dlouhé době jsem si připadala nevýslovně stará. Malou chvíli předtím, než jsem si stihla rozpustit vlasy, vyletěl z krbu lístek. Severusův rukopis byl nezaměnitelný. Za deset minut u hlavní brány.

Chytil mě pod paží a přemístili jsme se do oné vesnice s kostelíkem. Zeptal se, jestli chci jít dovnitř. Odmítla jsem. A tak jsme se jen tak procházeli spící vesnicí, oba dva zachumlaní v teplých zimních hábitech.

„Děláš to kvůli sobě, nebo kvůli mně?“

Severus byl jedním z lidí, se kterými se lépe mlčelo, než mluvilo. Ale já jsem nikdy dlouho mlčet nedokázala. Ještě dřív, než jsem se zeptala, jsem uvěřila, že mi neodpoví.

Šel nezměněně dál, ovšem ruka mu vyklouzla z kapsy, a tak naše držení povolilo.

„Když jsem nastoupila do Bradavic jako studentka, učil tam jeden okouzlující mladý profesor. To bylo poprvé, co jsem chápala, že se skutečně věci dají dělat jenom kvůli někomu dalšímu. Záleželo mi na něm natolik, že jsem nebyla schopná ze školy odejít… Ne na dlouho.“

Po hliněné cestě jsme se dostali do řídkého lesa. Bylo zataženo. Vytáhl hůlku a svítil na cestu. Šel dva tři kroky přede mnou.

„Měla jsem ho ráda do té doby, než jsem zjistila, že ho činí šťastným lidi spoutávat. A přivazovat k sobě. Dělat závislými. Ne, mám ho ráda pořád. Ale přestala jsem si ho vážit. Přestala jsem ho uznávat.“

Ve vzduchu se vznášel pach soli. Zatím jsem moře neslyšela, ale věděla jsem, že je blízko.

„Přesvědčoval mě o mých schopnostech. Pomohl mi stát se zvěromágem. Zavázal si mě. Sliboval. To on byl pro mě symbolem kouzelnického světa. Neustálou výzvou. Chtěla jsem… chtěla jsem dostát jeho očekáváním, předčít je. Okouzlit ho. Být pro něj dostatečná.“

Možná jsem trochu doufala, že se Severus zeptá. Že půjde vedle mě a třeba se na mě podívá.

„Vždy když jsem měla pocit, že se mi to daří, něco se přihodilo. Dokázal mě zesměšnit, shodit, zahrnout vším opovržením kouzelnického světa a následně být znovu tím jediným, kdo mě zachrání.“

Musela jsem se na chvíli zastavit. Stáli jsme na nevelkém útesu a pod námi se rozprostíralo černé moře. Vlny se tříštily kdesi v nedohlednu pod našima nohama.

„A tak jsem ho nechala být.“

„Jak?“ ozvalo se vedle mě.

„Chtěla jsem odejít ze školy, bylo by to všechno snazší. Ale nakonec jsem s ním jen přestala mluvit. Přestala jsem se s ním scházet. A často jsem si opakovala, stále dokola, co mi udělal.“

Přisunul se o krok blíž.

„Myslím, že to však bylo hlavně tím, že nikdy neodhalil moji největší slabinu.“

„Záleželo vám na něm. Víc než ostatním.“

oOo

V ředitelně nebyl. U sebe v učebně také ne. Nakonec jsem ho našla v laboratoři. Stál skloněný nad třemi kotlíky a něco si pro sebe mumlal.

„Nezdá se ti, že tohle je už trochu moc?“

Jak bylo jeho dobrým zvykem, ani se neotočil. „Co přesně máte na mysli, Minervo?“

„Slyšel jsi o hodině obrany sedmých ročníků?“

„Ano, jako ředitel vím, že se tento předmět vyučuje.“

„Severusi, přestaň!“

Konečně se na mě otočil a ve tváři se mu zračila nebývalá únava.

„Chtějí bojovat, myslí si o sobě kdovíco, slovně i fyzicky napadají učitele – a vám se nelíbí co? Měl bych je třeba chytit za ručičku a vysvětlit jim, že tohle se nedělá?“

„Tady mluvíme o zakázaných kletbách, které použil tvůj zaměstnanec při potrestání dítěte!“

„Tohle už nejsou děti, Minervo,“ vydechl sotva slyšitelně. „A věř mi, že Avadu tu proti nim nikdo nepoužije. Carrowovi jsou nebetyční hlupci, ale právě proto dodržují své zásady. Že je Longbottom idiot, víme oba. Ale oba taky víme, že je čistokrevný.“

„A teď se mi snažíš namluvit co? Tohle mě má upokojit? Nebo to mám chápat jako vysvětlení? Všichni studenti nejsou čistokrevní! To máme čekat, až zabijí prvního z nich?“ Ani jsem si neuvědomila, jak ostře se můj hlas ve sklepních prostorách rozléhal.

„Žádal jsem tě, abys před začátkem roku obeznámila rodiče studentů poloviční krve o možném riziku…“

„Myslíš to vážně? Možné riziko?“

„Co víc pro ně můžeme udělat? Mám je poslat domů? Mám jim všem říct, že po mudlovských šmejdech zřejmě budou na řadě? Anebo taky ne, prosím, podívejte se na mě?! Nebude to trvat dlouho… A věř mi, že nikdo z těch, kteří dnes stáli proti Carrowovým, se jen tak nevypaří. Půjdou bojovat. Už začali. A zatím mají šanci. Můžou se poučit. Můžou získat zkušenosti. Zjistit, že nejde jen o sílu a kouzelné schopnosti… Že-“ Rychle se obrátil ke kotlíkům a žlutozelenou tekutinu v jednom z nich několikrát zamíchal.

Nevěděla jsem, co odpovědět. Svým způsobem měl pravdu. A svým způsobem byl jeho pohled zvrácený.

„Když chvíli počkáš, dám ti zklidňující esenci. Ještě pět minut, musí přejít varem. Výtažek z hrbouna mi došel.“

Soustředil se jen na svoje lektvary, chvíli krájel ingredience do třetího z nich. Všimla jsem si, jak jsou jeho pohyby automatické, jak nemusí přemýšlet o ničem z toho, co má právě před sebou na stole. Pracoval v naprostém tichu, bylo slyšet jen cvakání stříbrné čepele o jasanové prkénko.

„Už nemůžu,“ prohlásil zničehonic, říkal jen nutné zaklínadlo, popisoval studentům postup při výrobně základního lektvaru, jen tak do pléna si neslyšně povzdechl. Tak nějak to v mých uších znělo.

oOo

V předvečer svátku Všech svatých se celá škola sešla na slavnostní večeři ve Velké síni. Celý předcházející týden jsme přemýšleli, jestli tentokrát tuto tradici vůbec dodržíme. V průběhu října totiž Smrtijedi napadli rodinu Creeveyových. Vtrhli do domu někdy k ránu, matku Denise a Colina zavraždili přímo v ložnici, otci se prý podařilo uprchnout. Chlapci o nich dosud neměli žádné zprávy. Poté následovaly další útoky dotýkající se příbuzných bradavických studentů, ovšem žádný z nich neměl tak fatální následky. Nicméně jsme nebyli úplně přesvědčení o vhodnosti oslavy jednoho z nejvýznamnějších kouzelnických svátků.

Poslední slovo měl zcela nečekaně Firenze. Prý když jsme se až dosud víceméně tvářili, že je vše normální, můžeme s tím i nadále pokračovat. A tak se konala obvyklá hostina, studenti dostali prodlouženou večerku, učebna formulí byla přeměněna na menší taneční sál a my se pohybovali po hradě a tvářili se, že máme jako dozor všechno pod kontrolou.

Narazila jsem na Severuse ve chvíli, kdy s tváří přitisknutou na okenní tabulku hleděl zamyšleně do tmy.

„Předpokládám, že jste studentům nedovolila opustit hrad za účelem vzájemného, velmi intimního sbližování…“

„Jak bych mohla? Severusi, vždyť je to každý rok stejné. Jako bys zapomněl na loňský vánoční ples a slečnu Parkinsonovou s panem Zabinim… Tenkrát jsem tě obdivovala, že dokážeš do natolik delikátní situace vstoupit.“

„Copak vy byste dokázala předstírat, že nevidíte a neslyšíte?“

„Abych se přiznala, asi bych se co nejrychleji vzdálila.“

„A následky by nesl kdo?“

„Neříkal jsi, že by se studenti měli naučit nést za své činy zodpovědnost?“

„Ano, ale… Nehodlám tu řešit ani těhotné studentky, ani jiné podobné nepříjemnosti.“

„Myslím, že je v tomhle ohledu podceňuješ.“

„Myslím, že vy je podceňujete v jiných ohledech.“

Oba jsme naráz zmlkli. Až teď jsem si uvědomila, že stojím přímo vedle něj a že oba sledujeme přes vitrážové okno živou tmu.

„Půjdeš?“ zeptala jsem se a bradou ukázala kamsi před sebe.

S odpovědí si dal protentokrát načas.

„Ne, dnes je moc chladno. Ať je třeba vezme ďas.“

Překvapeně jsem se na něj otočila. Nejdřív se ujistil, že v chodbě nikdo není. Pak hlasem, kterému chybělo jakékoliv zabarvení, jako by sám postrádal duši, odpověděl: „Opravdu dlouho jsem byl přesvědčený, že můžu věci změnit. Že bych býval dokázal všemu špatnému zabránit.“

„A teď?“ zeptala jsem, jak bylo mým dobrým zvykem. Nebyla jsem si jistá, jestli by i bez pobídnutí pokračoval.

I přes mou jasně položenou otázku nastalo opravdu dlouhé a hluboké ticho. Chodbou se nesly jen drobné vibrace mně neznámé mechanické hudby.

„Creeveyovi zemřeli zbytečně. Bylo jasné, že poté, co se oficiálně přihlásí k Řádu, po nich půjde. Věděl jsem, kdy se to stane,“ vydechl, „věděl jsem to a nic jsem neudělal. Domníval jsem se, že bych se vystavil přílišnému riziku.“

Stále mě překvapovalo, že naše společné rozhovory, ať už byly o čemkoliv, většinou probíhaly tak, jako bychom se bavili o tom, jestli raději snídáme kávu nebo čaj. „Takže?“

„Mohl jsem je varovat. A rozhodl jsem se to neudělat…“

„A necítíš vinu.“

Zamyšleně se mi podíval do očí a pomalu přikývl.