S příchodem posledního měsíce studenti přestali nečinně postávat po chodbách, protože je odtamtud vyháněla zima. Malé skupinky rychle přebíhaly mezi učebnami a ruce měly schované v kapsách, obličeje téměř zakryty šálami. Toho roku zima sice dorazila se zpožděním, ale s o to větší silou udeřila.

Já jsem si připadala jako uvězněná v meziprostoru. Byl to stejný pocit, jako kdybych najednou uprostřed přemisťování zapomněla, jaká je má cílová destinace. Přestala jsem vnímat čas, s železnou pravidelností jsem chodila učit podle neměnného rozvrhu, měla jsem však pocit, že stále zůstávám na stejném místě. Nedělo se nic. Okolní svět přestal pro Bradavice existovat. Předpokládali jsme, že mnozí studenti odjedou na vánoční prázdniny a zpět do hradu se už nevrátí. Chvíli jsem měla chuť udělat totéž. Byla jsem nebezpečně osamělá a ani noční toulky v kočičí podobě to nedokázaly napravit.

Začali jsme vést tichý boj vůči těm dvěma smrtijedským stvůrám. Bavili jsme se jejich hloupostí a myslím, že jsme tak určitý optimismus i zábavu poskytli většině studentů. Pro nás to bylo po dlouhé době společné téma, společný zájem, který dokázal probudit alespoň trochu nadšení. Každý den mohl někdo z nás využít k tomu, aby provedl co nejdůmyslnější šprým. Na konci týdne jsme hlasovali o tom nejpovedenějším. Podmínkou bylo, aby ani Alecta, ani Amycus neodhalili viníka, nebo, chraň Merline, ho dokonce nehledali mezi studenty. V pondělí při večeři Filius použil nejprve ohřívací a poté stázové zaklínadlo na nápoje a postupně na všechny chody, kterých se pokusili dotknout. To mělo za následek drobné popáleniny a hlasité nadávky ze strany obou dvojčat. Bylo vcelku zábavné pozorovat, jak se opakovaně snaží vkládat sousta do úst, foukají na ně a prskají, aniž by pochopili, kde vězí problém. V úterý Pomona začarovala Amycusovy tkaničky u bot tak, že se pokaždé, když seděl nebo stál, propletly v nerozmotatelné klubko. Večer na schůzi jsme museli všichni přizvukovat, že jsme podobným problémem trpěli během předcházejících týdnů, Sybila dokonce hovořila o jakési infekční kletbě, kterou ostatně prý už od konce září předpovídala. Ve středu vzala věci do rukou Aurora. Byla to sice jen slabá blábolivá kletba, ale jako zdroj upřímného smíchu vystačila.

Čtvrtek jsem si vybrala já, ale v touze být originální a nápaditá se mi nedařilo nic ucházejícího vymyslet. Nakonec jsem se rozhodla pro upravenou formuli Císařovy nové šaty. Abych ji dokázala uspokojivě provést, bylo nutné dostat se do šatníku jednoho ze sourozenců. Těsně před večerkou jsem se vydala na cestu hradem a snažila se přijít na dobrou záminku, proč Alectu v tuto hodinu hodlám obtěžovat. V chodbě ve druhém patře jsem narazila na Severuse.

„Dobrý večer, kolegyně.“

„Dobrý, Severusi.“

„Rád bych věděl, proč se v tuhle noční hodinu nalézáte v těchto místech. Byl jsem přesvědčen, že vaše komnaty jsou v jižním křídle.“

„A já si byla téměř jistá, že noční omezení vycházení se týká jen studentů…“

„Když dovolíte, dal bych vám jedno doporučení. Zítra bude opravdu náročný den,“ řekl a vložil mi do ruky přeložený papír.

Měl pravdu. Jen co jsem dosnídala, začalo ve Velké síni hustě sněžit. Obvykle se veškeré meteorologické jevy rozplývaly několik metrů nad podlahou, aniž by jakkoliv ovlivnily teplotu v místnosti. Tentokrát se nejprve citelně ochladilo a po chvíli se všem přítomným začaly vločky snášet na hlavy, dopadaly do sklenic a na hladině nápojů se okamžitě rozpouštěly. Někteří studenti se zvedli a utíkali pryč, další si vykouzlili deštníky nebo jiné ochranné pomůcky a nevzrušeně pokračovali ve snídani.

Když jsem se podívala na své kolegy, vypadalo to, jako by Alecta i Amycus měli nad sebou o něco černější mraky, z nichž padaly větší, jako od sazí začernalé těžké vločky. Zlostně se ušklíbali a snažili se chránit si hlavu rukama.

„Co to má být?“ zaskřehotala Alecta.

Filius si hraně povzdychl: „Zřejmě se mění magnetické pole Země, a tak byla narušena naše meteorologická formule.“

„Nemůže s tím sakra někdo něco udělat?!“

Filius pokrčil rameny, Poppy několikrát za sebou zamrkala, aby z víček setřásla sníh, Rolanda prohlásila, že není špatného počasí, je jenom špatného oblečení, a Severus se zaujatě probíral Denním věštcem.

„Podle našich dosavadních zkušenosti se musí počkat, až se magnetické pole ustálí, že?“

Severus něco zamručel, Filius si odkašlal, Sibyla si horlivě čistila brýle. Odsunula jsem židli a vydala se k učebně přeměňování vděčná za špičatý klobouk, který jsem denně nosila.

Nečekala jsem, že sněžit bude i v jiných hradních prostorách než ve Velké síni. Pozoruhodné bylo, že každá místnost měla specifický druh sněhu. Moje učebna byla pokrytá jemným nadýchaným prašanem, který pohlcoval zvuk a vytvářel, řekněme, skoro vánoční atmosféru. Nebylo těžké jedním mávnutím hůlky nechat sníh ležet na podlaze a padající vločky ponechat, aby se neřeklo, jen v rozích komnaty.

Na ošetřovně prý Poppy měla tak velké sněhové vločky, že bylo možné pouhým okem důkladně studovat jejich strukturu, zatímco Filius si musel poradit s těžkým mokrým sněhem, který vytvořil takové závěje, že bez pomoci kouzel nebylo možné se do učebny vůbec dostat. V severní věži sněžilo nepravidelně a sníh se srocoval do záhadných obrazců, jaké bylo možné najít v příručce Jasnovidectví pro nadané i nenadané.

Zato v učebnách obrany a studia mudlů bylo hotové boží dopuštění, jak říkával můj otec. Vánice co chvíli se střídající s ledovým lijákem a krupobitím prý po několika minutách vyhnala studenty a po dalších několika okamžicích i oba pedagogy zuřivě mávající hůlkou na chodbu (dle svědků byl scénář v obou dvou případech téměř totožný, jen hodina černé magie probíhala s pátými, kdežto studium mudlů se třetími ročníky). Spásný nápad použít jednu z prázdných učeben jako přístřeší nezafungoval. A tak byla výuka obou zmíněných předmětů pro tento den nakonec odvolána. Na výzvy k řešení situace nikdo z učitelského sboru, dokonce ani samotný ředitel nereagoval. Měli jsme přeci dost svých problémů k řešení…

Při večeři náhle neobvyklé množství studentů procházelo kolem našeho stolu a tiše trousili obdivné poznámky, které se ukrývaly do dotazů na domácí úkoly a podobné záležitosti.

Filius sedící vedle mě se v jednom okamžiku naklonil opravdu blízko a prohlásil: „Minervo, tohle bylo i z odborného hlediska dechberoucí.“

„Také si myslím,“ odvětila jsem a opravdu jsem se snažila, abych nezněla hrdě, přestože jsem určitou hrdost i uspokojení pociťovala.

Čekala jsem, dokud Severus nedojedl, a rozhodla se odejít společně s ním. Ve dveřích jsem se k němu mírně naklonila: „Asi bys měl vědět, že tohle bylo z odborného hlediska dechberoucí. I já se pod to podepisuji.“

oOo

Druhá a třetí adventní neděle se nesly v podobném duchu. Vánoční svátky jsem mívala ráda, ale tyto Vánoce byly natolik zmrzačené, že jsem jich mohla jenom litovat. Ačkoliv jsme se všichni snažili, aby nebylo poznat, nakolik je svět venku nemocný, myslím, že to žádného úspěchu stejně nedošlo. Křečovitá nálada se šířila hradem a po každém malém vytržení, kdy se nám podařilo na chvíli zapomenout, přišlo o to bolestnější vystřízlivění. Byly to zprávy o dalších a dalších pohřešovaných, valící se dennodenně z rádia, zprávy o mrtvých, které pronikaly dokonce i do Denního věštce, a pokud se ještě někdo snažil tvářit, že toto jsou problémy za hradními zdmi, nikoliv naše, ve chvíli, kdy se na těchto seznamech počala objevovat povědomá jména, kdy studentům přicházely dopisy o pohřešovaných členech jejich rodin a kdy někteří z nich odjížděli, aby se se svými mrtvými alespoň naposledy rozloučili, dotklo se toto hrůzné poznání myslím všech obyvatel hradu.

Sama jsem čtrnáct dní před začátkem plánovaných prázdnin přestala učit přeměňování, s Filiusem jsme udělali dohodu, že bude daleko smysluplnější pracovat se studenty na ochranných kouzlech. Nakonec se z hodin staly spíše debatní kroužky, zvlášť vyšší ročníky měly potřebu mluvit o tom, co se děje, moji nebelvíři zcela nepokrytě vymýšleli, jakým způsobem se zapojit do odboje.

Věděli jsme, že studenti Severuse i Carrowovy sabotují, ale zatím se nepokusili o otevřený odpor. Když ho začali plánovat v mých hodinách, připadala jsem si až nepatřičně pyšná. A zároveň jsem si uvědomovala, kolik dalších problémů to s sebou přinese.

oOo

Na Boží hod ve škole téměř nikdo nezůstal. Předpokládala jsem, že většina se odjela rozloučit. I když to slovy asi nikdy nepadlo, ne přede mnou, očekávání střetu obou stran viselo ve vzduchu. Svým způsobem bylo až neuvěřitelné, jak přirozeně studenti přijímali smrt, jak snadno se s ní dokázali smířit. Každý se k ní stavěl jinou tváří, avšak zdálo se mi, že ji cítíme všichni.

Přestože na tom není nic veselého, byl to další stmelující prvek vytvářející tiché porozumění. Někteří se se mnou přišli před odjezdem rozloučit, a aniž by se zmínili, byla jsem si téměř jista, že je už po prázdninách neuvidím. Snažili se utéct nebo cítili povinnost zůstat se svou rodinou nebo jen… Nevím, rozhodovali se různě a každý s jinou motivací, a mně nezbývalo než jim popřát hodně štěstí.

Z mých studentů tu zůstali jen sourozenci Beaufortovi. Dostali dopis. Jejich mudlovský otec byl zavražděn, matka zmizela, případ se vyšetřuje. Nemají žádné blízké příbuzné. Co lze v takovéto chvíli udělat? Napsala jsem bratrovi, že bych se s ním ráda sešla. Neviděli jsem se několik let. A pak jsem šla do Nebelvírské věže a zapálila vyhaslý krb. Jen jsme tam seděli. Dívat se do plamenů je poměrně uklidňující.

oOo

Severuse jsem celé svátky neviděla, až jsem si začala myslet, že snad i on hrad opustil. Obvykle jsme se poslední den v roce jako učitelé scházeli. Bývalo to osvěžující posezení, při němž jsme na chvíli zapomněli, že nás spojuje především profese a studenti – právě z těchto posezení pocházely až příliš osobní historky, které pak po celý zbytek roku sloužily při našem neutuchajícím popichování. Na Sibylinu koupel v jezeře při růžovém měsíci za zamilovaného zpěvu olihně vzpomínáme dosud.

Ten rok se nikdo o posezení nezmínil. Mlčela jsem i já. Skutečně na to nebyla vhodná doba. Měla pocit, že mám život pokřivený jako nikdy. Zůstala jsem celý den u sebe. Prošla jsem knihovnu, posléze náhodně vytáhla knihu a pokoušela se číst. Po šesté hodině jsem se rozhodla dojít k Hagridovi a popřát i jemu, pokud se vůbec dalo cokoliv přát. Horkému čaji jsem se v žádném případě bránit nechtěla.

Jakmile za mnou zaklaply dveře a udělala jsem prvních pár kroků, bylo očividné, že jde za mnou. Jsem přesvědčená, že určité schopnosti, jež člověk nabyde v metamorfované podobě, zůstávají i v podobě lidské. Zatím jsem ovšem neměla možnost si tuto hypotézu potvrdit.

Nechal mě vyjít ven. Bylo nezvyklé světlo, na jezeře se odrážela obloha. Zhruba v půli cesty mezi hradní branou a srubem mi na rameno neslyšně dopadly jeho prsty. O jeho přítomnosti jsem věděla celou dobu, přesto mě vyděsil. Pokud si dobře vzpomínám, nikdy předtím se mě nedotkl.

Zarazila jsem se na místě a nechala ho, ať mě předejde.

„Byl jsem v salonku. Čekal jsem, že alespoň někdo přijde.“

„Nemyslím, že by se letos někomu chtělo. Netušila jsem, že o tom nevíš.“

Jeho pohled byl natolik očividně uražený, až jsem si pomyslela, jestli jsem raději neměla mlčet.

„Kam jdete?“ vyhrkl náhle jako malý kluk.

Kývla jsem hlavou směrem k osvětleným oknům.

„Aha. Tam s vámi v žádném případě nemůžu. Sežral by mě.“

Věděla jsem, že Tesáka nemá příliš v lásce. Zároveň jsem se přiklonila k tomu, že teď Tesáka na mysli neměl.

Navzdory svému tvrzení se mnou ale srovnal krok a pokračoval dál. V tom okamžiku jsem si všimla, že má jen tenký černý plášť a pod ním volné triko a kalhoty. Vzhledem ke zkušenosti jsem vyhodnotila, že se něco děje. A pak mi došlo, že něco se děje s námi se všemi. Měla bych přestat spoléhat na to, co vím; uvědomit si, že se zažité řády někdy rozpadají.

„Nemůžu spát.“

Zarazila jsem se. Tohle mi už jednou řekl. Když jsem ho před těmi – kolika vlastně lety? – přistihla, jak se uprostřed noci prochází po chodbě. Vybavil se mi pocit ponížení, tenkrát nebyl přistižený jen on, byla jsem přistižená i já, byla jsem… Tenkrát jsem zvýšila hlas natolik, až se vracel zpátky ozvěnou v jinak prázdné chodbě, dala jsem mu desetidenní trest, jehož plnění jsem poté nikdy nevyžadovala.

Nemělo smysl pokládat Severusovi otázky. Nikdy neřekl víc, než sám chtěl. Něco se změnilo, možná. Ovšem neměla jsem chuť to zkoušet.

Chytila jsem ho za loket, otočila se. Šli jsme zpátky k hradu a opět společně mlčeli. Bůhví proč mi myšlenky pluly různými směry – snažila jsem se je vrátit zpátky na místo, a nebyla toho schopna. Šli jsme a pod nohama nám křupal sníh, jako by se s námi hádal o ticho.

Rozhlédla jsem se. Chodba vypadala prázdná. „Pojď dál.“

Vklopýtal dovnitř a bez vyzvání se posadil do křesla. Třásly se mu ruce. Asi se třásl celý, tak dobře si to nepamatuji. Vím, že byl bledý, ale to byla jeho obvyklá barva, že triko a kalhoty, které měl na sobě, vypadaly jako od obyčejného mudlovského pyžama, a že na nohách měl navlečené ošumělé boty ze sedřené kůže, z nichž odtával sníh.

Postavila jsem před něj čaj, ale ani se ho nedotkl. Došla jsem tedy do skříně vedle zrcadla a vytáhla odtamtud lahev portského.

„Nic speciálního. Ostatně je tvoje. Výhra za sněžný čtvrtek. Mezi studenty se tohle označení docela chytlo. Alecta ho přidala na seznam zakázaných slov.“

Mlčel, a tak jsem pokračovala: „Zapomněla jsem ti ho dát. Omlouvám se. Ale stejně jsem neplánovala jej vypít.“

Nalila jsem nám oběma trochu do sklenice na whiskey. Proč jsem je tu uchovávala, merlinví. Whiskey jsem nikdy neměla příliš v oblibě.

Severus ostentativně mlčel dál. Něco se ve mně vzbouřilo. Potřebovala bych tolik mluvit! O čemkoliv! A on? Vždycky si dělal, co chtěl, co se jemu hodilo, nikdy nebral ohledy na ostatní. Měla jsem vztek. Po několika měsících strachu, nejistoty a zoufalství jsem dostala opravdový vztek.

Dostala jsem chuť ho nevybíravě vyhodit. Ať se ostatně stará sám o sebe, jako se tu staráme každý. Došla jsme k němu… a podala mu sklenici portského.

„Musím jim ho dát.“

Nechápala jsem, jestli ta věta je výčitka, nebo obvinění. Jestli mi jen něco oznamuje, nebo se hájí, či snad odsuzuje. Konečně si vzal sklenici. Nenapil se, položil ji zpátky na stolek. Chytil mě za ruku, držel ji všemi prsty a zaujatě si ji prohlížel. Zkoumal prst po prstu, přejížděl po nich svými prsty, jeden po druhém, důkladně, jako by na tom záležel jeho život. Ačkoliv u Severuse zůstává otázkou, jak moc si svého života cenil. Teprve po tom všem jsem dokázala s čistým svědomím říct, že životů ostatních si zřejmě cenil daleko více.

Neudržela jsem se: „Děje se něco?“

Cukl sebou, snad se probral ze zvláštního transu. Předpokládala jsem, že se odtáhne a zmizí. Ale ruku mi nepustil. Stáhl mě na opěrku křesla a moji ruku stále svíral v obou svých dlaních. Byly dokonale ledové.

„Nebelvírův meč. Musí to zvládnout.“

A pak následoval další tichý večer v tomto měsíci. Jen s tou výjimkou, že Severus v křesle zanedlouho usnul a já, v nepohodlné pozici shrbená vedle něj, jsem několik hodin přemýšlela, usrkávajíc nejprve jeho mátový čaj, pak z jedné, následně z druhé sklenky portského. Bylo odporné. Přesně jak jsem předpokládala.