Jak jsem předpovídala, po vánočních prázdninách se nevrátila asi třetina studentů. Na hradě jich zůstalo o něco málo více než polovina z celkové kapacity školy. Byla jsem zahlcena omluvnými i vyčítavými dopisy rodičů a trvalo mi něco přes týden, než jsem všechny zodpověděla. Překvapilo mě, že velká část těch, kteří nepřijeli, patřila do Zmijozelu, především první a druhé ročníky, zbytek byli studenti ze smíšených rodin nebo s mudlovskými prarodiči, kteří i přes naše varování v září do školy nastoupili. Avšak protimudlovský teror ve formě stále se množících diskriminačních zákonů nakonec donutil jejich rodiny k útěku ze země.

Při cestě vlakem zmizela slečna Láskorádová. Byla to dlouhá noc plná vysvětlování, myslím, že Filius se do postele nedostal dříve jak nad ránem. Severus zmizel uprostřed hádky, když hrozilo, že začnou vzduchem létat kletby. Dušoval se – mimo řečí – že kdyby o něčem podobném věděl, rozhodně by se tomu pokusil zabránit.

Při jeho překotném odchodu jsem ještě stačila zaslechnout několik poznámek ve smyslu, že škola není žádný sovinec. Byl pravděpodobně svým neviditelným způsobem rozzuřený doběla.

oOo

Několikrát mě zastavila Poppy. Vyjádřila obavy nad vzrůstajícím množstvím závažných úrazů, z nichž je mnoho nejasného původu. Rozražené lebky, netopýří kouzla, popáleniny… Přeražené nosy, zlámané ruce a nohy prý už přestala počítat.

Nebyla jediná. Pomona si u svých studentů všímala častých podlitin, které víceméně úspěšně v hodinách maskovali. Někdo se vloupal do skladu lektvarů a odnesl všechny zbylé zralé výtažky z hrbouna a jeho soukromou sbírku tišících elixírů, stěžoval si Horácio.

Zvýšili jsme množství hlídek na chodbách. Dozor jsme měli nejen my, ale také prefekti a primusové. Návrh zpřísnit tresty případným viníkům však neprošel – Poppy poznamenala, že bychom v tom případě museli zavřít do žaláře pana ředitele a ty jeho dva imbecilní poskoky, protože stejně za tímhle zmatkem přímo nebo nepřímo stojí právě oni. Sinistra se vyjádřila v tom smyslu, že přece viníci jsou nejčastěji neznámí, studenti o nich bez veritaséra odmítají mluvit, a je tedy nesmyslné zvyšovat tresty imaginárním osobám. Horácio jako obvykle mlčel. Výsledek nebyl uspokojivý. Takové množství brutálního násilí jsem ve škole za dobu svého výskytu nezažila. Zkusila jsem promluvit se Severusem. Zbytečně. Abych citovala doslovně: „Co dělají ti dva, neovlivním. Ostatně si za to ti tupci můžou sami. Nedokážou se chvíli udržet, neustále musí dávat najevo, jak moc je nenávidí. Stejně jsou to především vaši nebelvíři, Minervo. A pokud se nějací další hlupáci rozhodli v té pošetilé destrukci pokračovat, jejich pitomost. Navíc, jsem-li dobře informován, zatím neumírají.“ Skoro jsem čekala, že ještě dodá k mojí lítosti, ale tentokrát se překonal. „Takový rozhovor jsme už na začátku roku jednou vedli, Minervo. Věděl jsem, že jste stará, ale netušil jsem, jak velký vliv má stáří na vaši paměť. Ještě jednou vám to zopakuju, dělejte si raději poznámky. Nemůžu. A. Ani. Netoužím. S. Tím. Něco. Dělat.“

Sešli jsme se se svou kolejí a pokusili se o jakési promluvy do duše. Každý zřejmě s jiným podtextem. Já zkoušela apelovat na zdravý rozum a takové chování odsoudit jako zcela nevhodné, zvlášť na akademické půdě. Všechna jejich my chceme ale bojovat a kde se to máme naučit, jsem nakonec překřičela rezignovaným ovšem pokud se přitom povraždíte, nezbyde tu nikdo, kdo by se boje mohl účastnit a odkázala je do knihovny na několik všeobecných příruček o léčitelství. Do té doby mě nenapadlo, že studenti v Bradavicích budou útočit na pedagogy i sebe navzájem a já budu jejich chování tolerovat.

Netuším, jestli šlo o souhru náhod, nebo naše opatření přece jen účinkovala, Poppy si však nadále nestěžovala.

oOo

„Choval jsem se nevhodně. Měl bych se vám omluvit.“

„Nerozumím, Severusi. Kdyby ses měl omlouval za každé své nevhodné chování, neměl bys čas na nic jiného.“

„Tvařte se, že mi rozumíte. Nechme to být.“

Přikývla jsem.

„Nevěděla jsem, že posloucháš hudbu, tedy zrovna takovou hudbu.“

„Beethovenova sedmá. Něco se vám na ní nezdá?“

„Řekla bych, že je příliš… příliš jednoznačná.“

„Jak to myslíte?“

„Výpravná jako řecká tragédie. Expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa.“

„Alespoň není těžké odhadnout, jak to celé skončí.“

Musela jsem si slyšitelně povzdechnout. Otočil se na mě, do té doby mluvil, jak bylo jeho dobrým zvykem, s prázdným rámem kdesi napravo za mojí hlavou. Přimhouřil oči.

„Víte, Minervo, vážná hudba je povznášející také proto, že postrádá slova. Mnohdy stačí jedno slovo a je po všem. Mudlové tomu říkají jako mávnutím kouzelného proutku,“ usrkl z porcelánového hrnku. „Neměl jsem s vámi vůbec mluvit. Vždycky, vždycky toho pak lituju. Neměl bych mluvit s nikým. Ještě nějaký čas.“

Občas jsem v tichu plujícím mezi námi spatřovala slabé nitě spojenectví. A to způsobovalo, že mi náhle přestalo záležet na čemkoliv, co říkám.

„Máš strach?“

Odpověděl tak rychle, jako jsem já vyhrkla otázku: „Nezáleží mi na sobě.“

„Pak tedy?“

„Možná se bojím být sám.“