„Mlčte, všichni zavřete ty svoje nevymáchaný klapačky!“

Velká síň zmlkla. Bylo to účinnější než umlčovací kouzlo.

Sybila vyděšeně pohlédla na Severuse a její oči za zašlými brýlemi vypadaly jako dva malované podšálky. Filiusovi z ruky vypadl hrneček a čaj se mu vylil na volnou ruku i do klína. Sykl. Severus po něm vrhl krátký pohled. Poppy vstala. Židli přisunovala zpátky ke stolu nezvykle dlouho. Byl to osamocený, značně nepříjemný zvuk.

oOo

„Víte někdo, co se stalo?“

„Minervo?“

Mohla jsem se jen zatvářit stejně nechápavě jako ostatní.

„Kde vůbec byl?“

„Minervo?“

Situace se opakovala.

„Copak se ti s ničím nesvěřuje?“

„Musí přece jako ředitel uvádět důvod své nepřítomnosti!“

„Minimálně zástupkyně by měla být informovaná.“

Nezbylo mi než znovu pokrčit rameny: „Nemám ponětí.“

„A víte alespoň někdo, co nám chce?“

„Podle toho, jak se chová, to nic příjemného nebude.“

„Copak on se někdy choval příjemně?“

„Copak on nám někdy přišel oznámit něco příjemného?“

oOo

„Pro méně chápavé shrnuji: je třeba předělat rozvrhy, to je, Minervo, vaše práce. Ale nemusíte spěchat. Asi nikdo z nás není natolik naivní, aby předpokládal, že tu většina studentů zůstane. Příští týden máte všichni pohotovost, k přezkoušení na škole tu je necelá padesátka zoufalců. Oznamte jim to, kdy chcete. A Argusi, vy dohlídněte na skřítky, aby pro ty šťastné vyklidili část učeben ve třetím patře. Na kolejní příslušnost nebude v tomto případě nutné brát ohledy.“

„Severusi, to přece nemůžeme! Jednou byli přijatí, nelze je uprostřed studia vyloučit jen proto, že nesplní nějaké nesmyslné ministerské požadavky!“

„A to budu mít studenty ubytované na dvou místech? Jak nad nimi asi mám mít přehled?“

„V žádném případě nebudeme tolerovat takovou diskriminaci. Sám dobře víš, že mnohým z nich nesahají čistokrevní ani po kotníky. Navíc v některých ročnících jsou jejich počty naprosto nepoměrné! To máme učit zvlášť například tříčlenné skupiny a poté zbytek třídy? Nebo jak si to představuješ?“

„Jak si to poskládáte, je mi srdečně jedno. A o sebe se taky obávat nemusíte. Všechny hodiny dostanete náležitě zaplacené.“

„A jak jim to mám asi vysvětlit?“

„No, o to bych se tolik neobával, Pomono, myslím, že o Voldemortovi a jeho politice vědí všichni.“

„Nevyslovujte to jméno!“

„Prosím tě, co bych-“

„Tak dost! Pokud nikdo nemá už nic k věci, můžete táhnout třeba ke všem čertům.“

oOo

„Jako ministerský komisař jen potvrzuji, co je očividné. Že jste tuto zkoušku nezvládl, pane Finnigane. Bohužel. Právo na odvolání vám není přiřčeno. Je mi líto. Můžete si jít zabalit. Další!“

Myslím, že v tu chvíli jsem pochopila, co pro nás škola znamená. Seamus Finnigan bezradně přešlapoval na místě. V očích se mu leskly slzy a ve tváři měl výraz zuřivosti smísený s obrovským znechucením. Věděla jsem, že v přeměňování neexceluje (ostatně excelovat v jakémkoliv předmětu znamenalo být jedním z mála výjimečných). Navíc zkouška byla svou obtížností srovnatelná s učňovským diplomem. Přesto jsem doufala – a stále dokola si opakovala, že tento systém není samospásný, že sám sebe zanedlouho pohltí.

Bylo mi ho líto. A byla jsem úplně bezradná. V takovéto situaci jsem byla naposledy… už je to opravdu hodně, hodně let. Zoufalá z nemožnosti jednat správně. Vzpomněla jsem si na Severuse: Každé slovo někomu ublíží, Minervo.

Pokynula jsem rukou panu Finniganovi a snažila z toho gesta odebrat veškerou odměřenost, která se v něm obvykle skrývala.

„Zastavím se pak za vámi.“

oOo

Nebelvírská společenská místnost vypadala jako po výbuchu. Její osazenstvo rovněž. Křik, pláč, hluk. Všude rozházené věci.

„To přece nejde.“

„Něco určitě vymyslíme.“

„Ráda bych vám pomohla…“ Jakmile jsem promluvila, všichni sebou trhli. Copak mě už mají za vetřelce? Říká se, že se do člověka zabodne osten lítosti. Ano, bylo to podobně bolavé, jako když netušený trn projede skrz kůži.

„Paní profesorko, pomáháme klukům s balením.“

„Paní profesorko, opravdu s tím nemůžete něco udělat?“

„Neblbni, je to nařízení Ministerstva.“

„Ministerstva? Je to jeho nařízení!“

„Snapea?“

„Voldemorta!“

„Paní profesorko, neměla byste nějaký nápad?“

Čekala jsem takovou otázku. A hledala jsem na ni odpověď celou cestu po těch nekonečných schodištích. „Myslím, že v téhle době není radno školu opouštět. Ať už jsou nařízení jakákoliv.“

Chvíli bylo ticho.

„Asi bych nějaký nápad měl,“ ozval se vedle mě huhňavý hlas Nevilla Longbottoma. Stačil zběžný pohled a bylo jisté, že má nadvakrát přeražený nos.

oOo

„Nesu ti rozvrhy. Je to… Uvidíš sám. Za moc to nestojí.“

„Výjimečně s vámi souhlasím, Minervo.“

Po delší době jsem se vrátila do ředitelny. Tu místnost jsme neměla v lásce ani v dřívějších dobách a od chvíle, kdy se v ní usadil Severus, získala pro mě ještě tíživější nádech. Prázdné stěny, prázdné police, jen psací stůl a dvě křesla naproti sobě.

Po celé desce stolu se válely papírové tácky, jaké je možné najít v mudlovských hospodách. Severus z nich stavěl jakousi pyramidu. Soustředěně přidával dva tácky, opřel je o sebe; bylo znatelné, že zadržuje dech.

„Ještě něco?“

„Nepotřebuješ- Ráda bych ti pomohla.“ Že bych se začínala opakovat?

Opatrně vzal mezi prsty další kus tvrdého papíru a opřel ho o dvě obrácená vé. Stavba zakolísala, přesto se nezhroutila. Čtvrté patro bylo u konce.

Vzala jsem dva tácky ležící na kraji a pokusila se je umístit na vrchol. Jen co jsem umístila první, cítila jsem, jak je plošina vratká, jak se každé drobné zachvění mé ruky přenáší i na stavbu pod ní. Druhou rukou jsem opatrně přikládala další tácek. Stejně jako Severus i já jsem zadržovala dech. Vteřina. Stavba stála. Tyčila se na stole jako malá nestvůrka. Skrz průzory jsem viděla Severusův obličej.

Vydechla jsem. Proud vzduchu se opřel do papírových stěn. Rozhoupal je. Stavba se rozprskla po hladkém povrchu stolu, některé tácky doklouzaly až k okraji a spadly na podlahu.

„Takováhle pomoc, Minervo…“ Nedořekl; konec věty nechal viset v prostoru mezi námi.

oOo

„Už minulý týden mi dva chyběli, ale tentokrát jako bych učil třídu duchů.“ Opravdu nás překvapilo, že starý Binns přítomnost studentů ještě vnímá.

Horácio se přidal: „Nepřehánějte, kolego. Pravda, několik studentů na hodiny přestalo docházet, ale ke třídě duchů mají rozhodně daleko. Zrovna dneska mi nejprve roztavili kotlík se psí žlučí a potom ten výbuch-“

„Víte někdo, co se s nimi děje? Mám trochu obavy, aby to neměli na svědomí Carrowovi. Malého Andrewa Percyho dokonce spoutali a nechali ho tak celou noc. Věřte mi, byla jsem rozlícená doruda. Alecta ještě pár dnů nebude mít hezký obličej… Corner z Nebelvíru se Andyho prý pokoušel osvobodit-“

„Stále mám Cornera na ošetřovně, Pomono. Opravdu to nebyl hezký pohled.“

„Minervo, copak těm svým horkým hlavám nedokážeš domluvit?“

Bez přemýšlení jsem vyhrkla: „Horácio, ne každý dokáže držet hubu a krok.“

oOo

„Longbottom, Brownová, Patilová…“

„Macmillan, Patilová…“

„Boot, Corner, Goldstein…“

„Corner zmizel z ošetřovny. Ještě neměl srostlou lebku. Je ve vážném stavu!“

„Macmillan v hodině černé magie odpálil na Amycuse matoucí kletbu a vypařil se.“

„Longbottom začal absentovat jako první. Nebelvíři tvrdí, že mu šlo o život. Že mu o něj usilovali ti dva.“

„Snape? Jste ředitel. Jak se k tomu postavíte? Víte alespoň, kde jsou? Nebo snad nemáte přehled o svých studentech?“

„Nás neustále kontrolujete, Ministerstvo sem posílá svoje panáky co týden, ale že řediteli mizí studenti přímo pod nosem, je snad v pořádku?“

„Že někteří mají strach chodit do hodin, že si z nich odnášejí krvavé šrámy od spolužáků, že si na nich zkouší nepromíjitelné?“

„Že mlčky přihlížíme fyzickým trestům, které zákony už padesát let nepovolují?“

„Snape, kde jsou ty děti? Co jste jim udělali?“

Stáli jsme kolem něj jako zdánlivě neproniknutelná hradba. Pokud jsem soustředila pozornost jen na sebe, vnímala jsem volné, magií rozpohybované elektromagnetické pole, jímž jsme byli obklopeni. Taková čarodějná síla většiny nám pocitově dávala ohromnou moc.

„Zklamu vás. Nemám s tím nic společného. A skutečně mě mrzí, že zmizeli zrovna tihle…“ ušklíbl se.

oOo

„Zasraná doba! Zasraná práce! Ať už jdou konečně do prdele!“

Přemýšlela jsem, jestli má smysl zaklepat. Musel o mně vědět. Dle náležitého slušného vychování kamenný chrlič vždy řediteli návštěvníky včas hlásil. Otevřela jsem tedy dveře a vešla dovnitř.

Přivítání bylo nečekané.

„Věděla jste, jak moc byl ten starý blázen hloupý? Ničím si nebyl jistý. Domníval se,“ suše se zasmál a pokračoval, „jen předpokládal, odhadoval. A své odhady nám dávkoval – perfektně uměl odměřit takové množství jedu, jaké člověka ještě nezabije. Jenom otupí. Tolik toho postrádal! A tvářil se, jako by sežral všechnu moudrost světa. Ještě nenastal vhodný čas. Nebuď netrpělivý, ve správný okamžik se to dozvíš. Idiot! Kretén! Parchant!“

„Severusi Snape, co se stalo?“

„Co se stalo? Chytili Pottera!“

Ačkoliv jsem si původně přišla promluvit o neudržitelných praktikách panujících v Bradavicích, o tom, že teď přece už musíme jednat, najednou jsem stála jako zkamenělá a nezmohla se na slovo.

oOo

Celý březen byl nezvykle deštivý. Sníh, který nečekaně napadl, do dvou dnů roztál a všude tekly proudy bahnité vody. Hladina jezera stoupla o desítky centimetrů. Ven se nechodilo. Ráno všude ležela neproniknutelná mlha. Jakmile se kolem poledne začala zvedat, přišel déšť. Jemné mrholení se vpíjelo do vzduchu a ten studil na holém krku jako kov. Od úst stoupala sražená voda. Dýchat bylo obtížné, každý nádech měl konzistenci uvařených povidel a mdle se povaloval v plicích. Nosili jsme zimní hábity, šály a rukavice. Na látce seděly kapičky vody a pod světlem házely stříbrné odlesky. Během dne se propily a večerní svlékání znamenalo odhodit oblečení o pár liber těžší než ráno, přilepené na mýdelnatou kůži. Hnus.