Na duben mám podivné vzpomínky. Některé splývají, jiné jsou nezvykle kontrastní. Povinnosti. Nutnost. Přiznám se, že všichni jsme chtěli zapomenout. Podíleli jsme se na něčem, s čím jsme nesouhlasili. Buď z neschopnosti opustit svou rutinu, nebo z přesvědčení, že cokoliv jiného bychom se rozhodli udělat, bylo by to ještě horší. Své pohnutky jsem podrobněji nerozebírala. Nespatřuji v tom žádný přínos.

oOo

Severus se ve škole objevoval méně a méně často. Podezřívala jsem ho, že se sebou v Bradavicích nedokáže být. Nevím. Možná měl jiné důvody. Potřebovala-li jsem s ním mluvit, posílala jsem dopisy. Čím delší byly, tím delší čas vyžadoval na odpověď. A tak se konverzace ztenčila na jednotlivá slova. Zítra 16. Nemohu. Dnes 22. Až mě napadlo, jestli nepoužíváme šifru, jíž ani my dva dobře nerozumíme.

oOo

Dostali jsme zákaz posílat z hradu osobní dopisy. Bez vysvětlení. Ale každý si to své našel. Prořídlé řady studentů neprotestovaly. Sebevědomým Zmijozelům možná byla udělena výjimka, protože ani oni se neozvali. Nepostrádala jsem tolik samotný kontakt jako jeho možnost. Pomyšlení na nemožnost realizace toho, co dle mých propočtů spadalo mezi základní lidská práva a svobody, mě sžíralo. Avšak možná to bylo také tím, že jsem skutečně přišla o přátele. Míjeli jsme se a zdravili krátkým pokynutím. Přestali mi důvěřovat. Nedivím se jim. A nevyčítám jim to. Stála jsem jednou nohou vpravo, druhou vlevo a pode mnou ležela hluboká proláklina.

oOo

Při setkáních se Severusem jsem odkládala otázky stranou. Cítila jsem, že ani on mi nevěří natolik, abych se dovolila ptát – a dočkala se jasné odpovědi. Naše setkání ostatně byla čistě pracovní. Přestala jsem cokoliv namítat, neboť mým námitkám se nedostávalo reakce. Opakovaně jsme se ujišťovali, že se nám společně nejlépe mlčí.

oOo

Několikrát přišel uprostřed noci, pravda. Byl stejně uzavřený jako obvykle. A stejně nezdvořilý. Bez vyzvání se posadil do křesla nebo se natáhl na postel a nechal spát v křesle mě. Nestěžovala jsem si. Nevadilo mi to. Chyběla mi společnost. A přestože jsme to nikdy nevyslovili, doteď si myslím, že právě tohle byla forma pomoci, jež jsem mu dokázala poskytnout a on ji dokázal přijmout. Soudím, že Severus opravdu nikdy nezvládal promlouvat skrz slova. Vnímal je jen jako nebezpečný nástroj, který se snadno obrátí proti němu. Jako zbraň, s níž je nutné umět dokonale zacházet. Ačkoliv touhle dovedností oplýval, řekla bych, že ho velmi vyčerpávala. Věděl, že když se přestane ovládat, prozradí ho právě slova. Proto tak rád mlčel.

oOo

Přiznám se, že když přišel v sobotu kolem jedenácté, měla jsem pro něj na stole uvařený čaj. Pil mátu s trochou hřebíčku a lžičkou medu. Seděli jsme, pomalu usrkávali. Čaj chladl. Byly dvě hodiny. Otevřel Moderní přeměňování a nahlas předčítal.

Usnula jsem. Probudila jsem se ještě za tmy. Ležel vedle mě. Věděla jsem to, aniž bych se otočila na druhou stranu. Přicházelo odtamtud teplo, uklidňující a paradoxně samozřejmé.

Odešli jsme na snídani společně. Hrad býval nedělní ráno prázdný. V chodbě vedoucí od Nebelvírské věže stála Poppy.

Po zádech mi přeběhl mráz. „Je to vážné?“

„Prosím?“

„Minerva se vás chtěla zeptat, proč jste v neděli ráno právě tady. Přítomnost ošetřovatelky obvykle znamená nějaké zraněné v její blízkosti.“

Poppy se zamračila. „Byla jsem za panem Percym. Jistě oba víte, o co jde. Včera měl přijít na kontrolu. Zapomněl na to.“ V jejím hlase byl patrný kousavý a zároveň lehce nedůvěřivý tón.

„Je neděle. Osm hodin dvanáct minut,“ pronesl Severus jako pouhé konstatování.

„Vím, co je dnes za den. Nemějte obavy.“ Jakmile to Poppy dořekla, vydala se chvatným krokem pryč. Nabyla jsem dojmu, že na mě se za celou dobu ani nepodívala.

V tu chvíli jsem nevěděla, jestli je vhodné se začít smát, nebo sama nad sebou truchlit. Jak hluboko jsi klesla, Minervo…

„Kdo tě včera viděl, Severusi Snape?“

Severus ustoupil o krok vzad a prohlásil, jako by se nechumelilo: „Potřeboval jsem nějaké rozptýlení. Všichni ho potřebovali.“ Usmíval se. Trochu křivě, ale zcela nepokrytě se usmíval. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou.

Do Velké síně jsme vstoupili společně. Nebránila jsem se tuhle dětinskou hru ještě chvíli hrát. Nešlo o nic.

Šum těch pár dorazivších na okamžik utichl. Posadila jsem se a popřála dobré ráno, dobrou chuť. Bez odpovědi. Na připraveném dezertním talíři ležel zmačkaný kus pergamenu. Do Merlinovy chlupatý prdele, že zrovna vy dva… Odkašlala jsem si a smetla horký popel z talíře na zem.

Před Severusem se na stole mihotaly modré plamínky. Amycus vedle něj se hlasitě pochechtával. Za okamžik se začal dávit, až mu vytryskly slzy.

Docela mě přešla chuť.

oOo

Týden mi neodpovídali na pozdrav. Další týden jsem musela jako první zdravit já. Padesátá čtvrtá ministerská vyhláška, která nařizovala přísný zákaz jakéhokoli kontaktu mezi čistokrevnými studenty a těmi poloviční krve, nás opět vrátila zpátky na zem. Všemi dostupnými prostředky jsme se rozhodli ji porušovat, a to nám vzalo zbývající energii a mým kolegům nevraživost. Neměli jsme sílu dělat cokoliv navíc. Přibývalo roztržek mezi Zmijozely a zbylými studenty, které bylo nutné řešit. S tím souvisely i tresty, jež jsme si museli rozdělovat tak, aby nepřipadly Carrowovým. Většina z nás měla vyšší počet hodin, aby se pokryla dělená výuka, neboť tu jsme nijak obejít nedokázali a studenty bylo nutné rozdělovat. Intenzivně probíhaly famfrpálové tréninky – odůvodňovala jsem to tím, že se jednalo o jedinou povolenou možnost, jak projevit kolejní i osobní rivalitu. Zápasy byly nezvykle tvrdé a často více jak polovina mužstva končila na ošetřovně. Rolandu napadlo založit také učitelský tým. Byla to doba přející absurdním nápadům. A tak jsme začali hrát i my.

oOo

V dubnu přišlo jarní počasí. Nepršelo. Oteplilo se. Tráva pomalu vysychala. Přestala nekontrolovatelně růst. Občas se ještě objevovaly ranní mlhy, ale mizely téměř okamžitě, jakmile se objevilo slunce. Odpoledne jsem se chodívala projít kolem jezera. Uvědomila jsem si, kolik toho postrádám. Namlouvali jsem si, že budeme v pořádku. Počasí se tak tvářilo. Studenti uspořádali piknik – byl to týden, kdy Carrowovi neohlášeně odjeli a ani Severus se neukazoval. Zjistila jsem, že k tomu, aby mi něco chybělo, o to potřebuji nejprve přijít a následně to dostat zpátky – jako lákavou ochutnávku na stříbrném podnose.

Zvenku chodily různé zprávy. Neposlouchali jsme je. Na chvíli to byl náš svět, o nějž jsme nehodlali tak snadno přijít.

oOo

Po deseti dnech nepřítomnosti, bylo to 25. dubna, se Severus vrátil. Hradem přešla temná tlaková vlna. Ať už jsme očekávali cokoliv, nedostavilo se to. Následující den měla proběhnout klasifikační porada. Nezmínil se o ní. Nekomunikoval. Nezbývalo mi než krčit rameny, opravdu nevím, ano, byla jsem v ředitelně, ale nevpustil mě dovnitř; ano, poslala jsem mu Patrona, ano, několikrát; ano, posílala jsem mu i dopisy; věřte mi, i letax jsem zkoušela, krb v ředitelně je zablokovaný; pokusila jsem se vyřizovat vzkazy také po skřítcích, ovšem bez úspěchu; no jistěže, měl by být ve škole.

A zkoušelas ho taky pozvat k sobě?

To se teď nehodí… Nemyslím, že… Ale no tak!

Popravdě? Na stole jsem sušila mátové lístky, až provoněly celý pokoj. Neukázal se.

To nic valící se ze všech stran přinášelo další pochyby. Nejistotu. Pomalu jsme připouštěli, že se něco stane. A já si uvědomila, že Severuse budu tak jako tak postrádat.