23. Cizí

Nestůj nad mým hrobem, usuš své slzy,

na věčný spánek je přec ještě brzy.

Mary Elizabeth Frye (Nestůj nad mým hrobem), překlad Roman Jakubčík

oOo

Hermiona zakroužila čajovou lžičkou, kterou měla v hrnečku. Ulevilo se jí, když se Minerva nepokoušela vyplnit vzniklé ticho. Profesorce McGonagallové byl tento takt vlastní. Dopřála potřebné ticho všem bytostem, které byly zasaženy zármutkem, bytostem, jejichž úsměv překrylo zoufalství. Nakonec po pár minutách zmizela, jakmile usoudila – ať už si najednou skutečně připadala nepatřičně, nebo dostala paranoidní strach, pomyslela si Hermiona – že musí zkontrolovat obrany hradu, signály, které vysílal, jí připadaly zvláštní.

Od té doby, co Brumbál odešel, působila jeho kancelář prázdným dojmem, nebyly tu žádné kouzelné přístroje, žádné plechovky naplněné cukrovinkami. Hermiona tu nestrávila tolik času co Harry, a přesto se v této stroze zařízené místnosti s velkým psacím stolem, impozantními knihovnami, stolečkem, na kterém stála konvice na čaj a hrnky z jemného porcelánu vymalované ozdobnými bodláky, cítila dobře. Naprosto samozřejmě se sem přišla ukrýt po tom katastrofálním rozhovoru se Severusem. Jak mohla nechat zajít věci takhle daleko?

Co měla říct? Co měla udělat, aby neodešel?

Její metodická mysl se k té situaci vracela a analyzovala ji při každém úderu lžičky o porcelán. Dostala ho do úzkých, přiznal něco, co si jí nepřál říct: že ji miluje. Pak hledal únikové cesty. Poznala to. Ještě jednou nad sebou ztratil kontrolu a dovolil si jeden polibek… Povzdechla si. Pak jí vyčítal, že ho nenechala zemřít, tvrdil, že do té doby nic pro jeho záchranu neudělala. Ale kdy? Na tuhle otázku neměla odpověď. Kdy by ho tak mohla zachránit? Když se přidal ke Smrtijedům? Chtěl snad, aby byla o dvacet let mladší? Vyčítal jí jejich věkový rozdíl? Neměla tušení, co tohle znamenalo.

Řekl, že to je chyba. Ale nikdy, pomyslela si, nikdy by se ji neodvážil políbit, kdyby to neměl chuť udělat. Tak proč? Proč toho litoval? Byl zklamaný? Cítil se kvůli Lily vinný?

Jistěže ne. Nespojitost, řekl. Anomálnost, výjimečnost. Myslel si, že ona, Hermiona, není racionální. Že se její život odvíjí jiným směrem. Ale jakým? Myslel si, že jsou příliš odlišní?

Jak ho má přesvědčit, že tohle je pro ni nepodstatné? Má mu snad sepsat, kolik toho mají společného?

Možná chtěl jen říct, že mu měla pomoct ještě předtím, než ho Nagini stihla pokousat. Že mu měla důvěřovat, že mu měla děkovat, když se ve třetím ročníku postavil mezi ně a Remuse. Možná že mu mohla pomoct na hodinách v šestém ročníku? Ale jak jí tohle všechno mohl vyčítat, když hrál svou roli natolik přesvědčivě? Chtěl říct, že je nelogické, že ho miluje teď, jestliže ho jako dítě nemilovala? Ne – tuhle hypotézu zavrhla.

Skrýval před ní něco důležitého, o čem neměla ani tušení. Něco, co ho hluboce ranilo, co se stalo před nějakým časem – ale jak dlouhým, že? – a zapříčinilo to jeho nevypočitatelné chování vůči ní, něco, kvůli čemu uvěřil, že je nutné za jejich vztahem udělat tlustou čáru, aby se dokázal vyhnout paradoxu, který by jinak nastal.

Paradox?

Upustila lžičku. Měl paradox vůbec nějaké časové náležitosti? Nemohla vrátit čas, protože pak by si vzpomněla, že tohle už viděla, že to už viděla v jiných-

Déjà vu.

Tenhle pocit měla ve chvíli, když ho Nagini kousla. Mohlo se stát, že tuhle scénu už zažila? Jak by to bylo možné? Jak by si mohla vzpomínat? Chtěl snad říct, že ho už nechala zemřít? Zděsila se. Pokud si myslel, že spolu nemohou být kvůli tomu, že ho v jiném životě nechala zemřít… pokud byla tahle teorie pravdivá… musí ho okamžitě vidět. Musí se to vysvětlit. Musí mu říct, že v tom jiném životě, na který si nepamatovala, takový pocit pravděpodobně neměla.

Nebude čekat na jeho dopis, nebude se chovat, jako by se ten polibek nikdy nestal. Musí ho přesvědčit, že je možná i jiná budoucnost.

Vzala si plášť, rychle se oblékla, otočila se a – naproti Brumbálovu portrétu ji pozoroval on. Myšlenky se jí okamžitě zastavily. Vlákno po vlákně je posbírala. Portrét. V ředitelské pracovně v Bradavicích byl Severusův portrét. Byl to hezký portrét. Vedle ostatních vypadal velmi mladý.

Tiše na sebe hleděly, portrét a mladá žena, možná si nebyly tak vzdálení.

„Co… co tu děláte?“ zamumlala Hermiona.

Pousmála se. Muselo existovat logické vysvětlení, proč tu byl, proč byl na tomto obrazu. Sice nevěděla jaké, ale nějaké určitě bylo.

Ruce se jí začaly třást, pak se vzchopila. Ne, nemohlo to být přesně to vysvětlení, na které myslela. Neexistoval jediný důvod, proč by nebyl naživu, nebylo to možné. Nebylo myslitelné, aby mezitím, co ho nechala, a teď… Byl to žert, črta, která poslouží ve chvíli, kdy bude muset své místo na stěně opravdu zaujmout.

„Věděla jste, že stačí jediná chyba, aby se ze Zmenšovacího dryáku stal jed?“ odpověděl, jako by jí dával přednášku.

Couvala, dokud se nedostala k židli, na kterou klesla. Chvění rukou se znovu dostavilo, čelist měla celou ztuhlou, jen aby zabránila drkotání zubů.

„Směšné. Ironičtější konec bych si nemohl vysnít,“ zasmál se portrét. „Představte si, že i Longbottom dokázal vyrobit jeho poživatelnou verzi.“

Nemohla přemýšlet. Oči měla otevřené, obočí stažené. Portrét sledovala tak intenzivně, až musel Severus ustoupit.

„Vysnil jsem si dokonalost. A té jste se podobala,“ procedil portrét přes stisknuté zuby. „Ačkoliv to bylo nemožné.“

„Proč?“ řekla. „Proč? Jak? Vy… Tohle není dostatečný důvod k tomu, abyste si vzal život!“

„Tohle je dostatečný důvod k tomu, abyste dovolila smrti vzít mi ho,“ odpověděl portrét.

Šeptal. Přišlo to naráz jako facka. Tohle nemůže být pravda. Absolutně to odmítala. Aby byl jeho portrét tak krutý, že ho těší ji takovým způsobem dráždit, ne. Ne, to nemůže být pravda.

Oči měl namalované, a přece se blyštěly stejně jako ty skutečné. Přiblížila se.

„Řekl jste, že mě milujete, že mě budete milovat navždy,“ prohlásila. „Stále na tom trváte?“

Nastalo dlouhé, předlouhé ticho.

„Ano,“ řekl.

„A přesto,“ odpověděla a hlas se jí chvěl vztekem, „jste si místo mě vybral svůj úchylný smysl pro povinnost! Jak se opovažujete?!“

Zvedla hůlku, aby vykouzlila obávané ptačí hejno, jenže ani oni nedokázali plátno poškodit. Jedna její část přijala tuhle absurdní hru s portrétem, který ji chtěl přesvědčit, že je Severus mrtvý – ale ona věděla, přesto věděla, že lže. Že to není možné. Jak ji mohl její vlastní mozek takhle zradit a pokoušet ji přimět, aby o sobě pochybovala? Jak si vůbec mohla jen na jednu jedinou chvíli připustit, že by Severus mohl být mrtvý?

„Nevracejte se za mnou,“ řekl portrét s podivnou nenuceností člověka, kterého představoval. „Nejsem tu.“

„Přesto se mu tak podobáte,“ řekla jemně. Náhle zapomněla, že jde o kresbu, a zvedla ruku k obrazu.

„Jsem několik smíchaných barev nanesených na kusu plátna a začarovaný hlas,“ řekl portrét. „Nemohu nic vzít zpátky. Nemohu nic objevit. Nemohu nic cítit. Pokud jste milovala i jiné věci než mou tvář, hledejte mě jinde. Nejsem tu.“

Kde vás můžu najít?“

„Ve vzpomínkách,“ zašeptal portrét. „V každé větě, kterou jsem řekl a na niž si vzpomínáte. V každém pohybu, který jsem udělal a jejž si dovedete představit. V každém úderu srdce, který jsem vám zaslíbil. Ve vaší minulosti ještě žiju a budu žít znovu.“

„Pak se znovu potkáme?“

Přestaň, Hermiono, pomyslela si. Severus je dole, ve své pracovně nebo v laboratoři. Možná ve svých pokojích. Ale není mrtvý.

„Hm,“ zabručel portrét. „Naším problémem vždycky bude neschopnost rozpomenout se ve stejný okamžik, nemyslíte?“ A ironicky se ušklíbl, jak bylo jeho zvykem, najednou věděla, věděla, že zakrývá skutečnou bolest.

Jeho namalované oči ji sledovaly, ale nebyly nekonečné, byly to jen dvě tečky, nebyly to jeho oči.

Mohla udělat jedinou věc. Otočila se na podpatku a dala se do běhu.

oOo

Běžela, tuhle činnost už v životě přece mnohokrát dělala. V prosluněných nedělích běhala za otcem, aniž by věděla, že jednoho dne se jí právě tahle vzpomínka vybaví.

Dnes byla jediná, kdo mohl na jejich rána v lese za domem vzpomínat. Ona jediná znala cesty, kterými chodili, smích, který se jí ozýval za zády a na který nemohla odpovědět, protože se snažila ho dostihnout. Jak rostla a vzdalovala se mu, doba, která tyto neděle dělila, se každým dnem prodlužovala prodlužovala.

A pak spolu jednou vyběhli naposledy. Nevěděli to. Stále patřila do Bradavic, vrátila se, ale pouto, které je spojovalo, se přetrhlo. Myslela, že dostane čas ho znovu slepit, že se na ni táta ještě jednou podívá rozzářenýma očima.

Všechno tohle zničila, použila kouzla, kterým otec nerozuměl, ale s nimiž se kvůli ní smířil. Magie ji připravila o tátu.

Běhala s Harrym a Ronem. Občas pouze proto, aby přišli včas na hodinu, která byla ve vzdálené třídě, občas ze skutečné nutnosti, občas aby si zachránili život. Doufala, že tenhle adrenalin, tuhle energii, která se osvobozuje jen při útěku před smrtí, když si zachraňujeme holý život, už nikdy nepozná.

Občas běhala i po válce, když chtěla přijít na jiné myšlenky.

Dnes běžela, protože věřila, že má pravdu. Musí ji mít. Ten portrét nemohl být skutečný.

On nemohl být mrtvý.

Racionální já odporovalo. Hlas, který promlouval k srdci, ubezpečoval, že je to nemožné, naprosto nepřijatelné. A nějaký další, ohlušující hlas opakoval: Severus je mrtvý. Byla jím zmatená, nemohla mu uvěřit.

A tak, aby potvrdila svou pravdu, běžela.

Z ředitelské pracovny to do Severusových komnat bylo daleko. Minula několik studentů, které nijak nezneklidnila, spokojili se s tím, že uhnuli stranou. O Grangerové se přece všeobecně vědělo, že když pospíchá, je radno se klidit z cesty.

Cítila všechno, cítila i opak toho všeho. Pronikavý smutek byl přehlušen promyšleným a logickým klidem. Existuje racionální vysvětlení. Vtrhne do jeho kanceláře a on pomalu, jako obvykle napřímí hlavu a povytáhne obočí. Ona se zakoktá, jako obvykle zrudne a řekne mu, že téměř uvěřila, že zemřel. Obočí mu vylétne ještě výš, pak ho povolí, na tváři se mu objeví náznak posměšného úsměvu. Jako obvykle.

Pokud nebude příliš zaneprázdněný, řekne jí – ne, přidá jednu nebo dvě sarkastické poznámky, které pronese opovržlivým tónem a doprovodí tak měkkým pohledem, jako by ji vyzýval, aby poslouchala to, co neříká.

Přece jen se na něj usměje, jako obvykle, řekne mu, že čeká na ten čas, který potřebuje, aby ji mohl milovat, a zeptá se ho, jestli si vzpomíná na své minulé životy. Je si tak jistá, že odhalila jeho tajemství, že už před sebou vidí jeho překvapený úsměv, úsměv, který uvězní v kamenné tváři, protože jinak by ho poslal pryč, v tomhle úsměvu se stává pravou Hermionou Grangerovou, ne pouze Hermionou a ani pouze Grangerovou, ne slečnou Grangerovou – Hermionu Grangerovou se vším, co ji dělá ženou.

Severus je mrtvý.

Ne – ne, pomyslela si konkrétně, před chvílí jsem ho viděla.

Dveře do laboratoře byly pootevřené. To bylo špatné znamení. Ruce se jí roztřásly, když je otevírala. Štiplavý zápach spáleniny ji udeřil do očí, zasáhl nosní i krční sliznici.

oOo

Nad jednou z lavic se nakláněly Minerva s Poppy.

Stala se nehoda, ale Poppy to zvládne, pomyslela si Hermiona. Sama tomu nevěřila. Severus nemohl umřít právě teď. Nemohl umřít takhle. Tohle není možné.

Poppy odstoupila a rychlými kroky odešla. Třesoucím se hlasem ještě ubezpečila Minervu, že zařídí vše potřebné.

Minerva se pomalu narovnala. Oči měla plné slz a vypadala mnohem starší.

Jen Hermiona tomu stále nemohla uvěřit. Musela to být obzvlášť závažná nehoda. Možná byl v kómatu nebo jen paralyzovaný. Možná ztratil hlas, svůj dokonalý hlas, nebo oslepl.

Při představě, že už ho nikdy neuvidí, že už ji nikdy nezavolá tím jednou podrážděným, jednou laskavým hlasem, se jí srdce bolestivě sevřelo.

Pro jeho záchranu bude nutné vytvořit velmi složitý lektvar, možná bude nutné ho přímo vymyslet.

Ano, situace musela být dramatická, velmi znepokojivá, když i Minerva zpanikařila, když se nechala unést tíhou okamžiku. Právě Minerva ztratila naději a nechala předčasně přivolat ten obraz, který se Severusovi ani v nejmenším nepodobal.

Ale ona, Hermiona, ho neopustí. Bude se za něj bít, dokud nebude dostatečně silný, aby mohl žít. Ať už byla podstata této nehody jakákoliv, zachrání ho. Nikdy ho neopustí, dokud se jí nevrátí.

Hermiona se odhodlaně usmála, natáhla dopředu ruku a přiblížila se k lavici, na které Severus ležel.

Víčka měl zavřená, kůži bledou. Na bílých rtech se třepotal úsměv. Chytila ho za ruku, ledovou, sinalou a ztuhlou.

„Přestaňte, slečno Grangerová,“ řekla Minerva a její skotský přízvuk byl zřetelnější než obvykle. „Je pryč. Je mrtvý.“

Pauza.

„Severus je mrtvý,“ zopakovala Minerva odtažitě. „Je… podle Poppy… otrávil se Zmenšovacím dryákem.“

Hermiona se usmála.

„To není možné,“ odpověděla klidně a držela ho za ruku, aniž by získala nějakou odezvu. „Dokázal by tenhle lektvar připravit se zavřenýma očima. Musím ho zvládnout zachránit.“

„Hermiono,“ řekla Minerva suše. „Severus je mrtvý. Musíš to přijmout.“

Zhluboka se nadechla.

„Podívejte se. Podívejte se, jestli mu bije srdce.“

„Dobře. Protože vy to očividně nejste schopná sama poznat,“ vykřikla Hermiona. „Dokážu vám to. Je naživu a vy to brzy zjistíte.“

Položila prsty na Severusovy rty – nereagoval. Musí být v kómatu a dýchat velmi mělce, pomyslela si pevně v tom divném stavu oddělené mysli.

Pak vyslala diagnostické kouzlo. Dívala se na výsledky a nerozuměla jim.

Jednoznačně konstatovaly smrt.

„Severusi,“ řekla v náhlém přívalu zoufalství, „Severusi!“

Hrubě s ním zatřásla, chytila ho za ramena, neúspěšně se ho pokusila zvednout, nepodařilo se, a přesto se nepřestávala dál snažit.

„Severusi!“

Udeřila do jeho nehybného hrudníku, do srdce, které přestalo bít.

Ztratila pevnou půdu pod nohama. Minervin hlas ji navrátil do stavu zdánlivého klidu. Najde řešení. Určitě ho oživí.

„Zdá se, že tu pro tebe nechal dopis,“ řekla Minerva velmi jemně. Pokoušela se zmírnit svůj smutek, nechtěla Hermionu ještě víc rozrušovat. Podala jí zapečetěnou obálku.

„Ne – nemyslíte, ani tak nemyslíte, že… Nebyla to sebevražda, že ne?“ vykřikla Hermiona.

„Nemyslím si,“ odpověděla Minerva. „On… Poppy říkala, že byl pod vlivem velmi silných tišících lektvarů, vzhledem k funkci zřejmě anxiolytik. Nepochybně měl zpomalené reflexy, je dokonce možné, že byl v takzvaném sekundárním stavu, takřka spící. Byla to enormní dávka – nikdy by se takhle o žádný lektvar nepokoušel. Poppy si myslí, že musel původní dávku několikrát obnovit-“

„Já… já jsem ho zabila,“ přerušila ji Hermiona prázdným hlasem.

„Ne-“

„Zabila jsem ho! Vystrašila jsem ho, zatlačila ho moc daleko!“

„Hermiono…“

„Zachránila jsem ho v Chroptící chýši jenom proto, abych ho zavraždila! Já…“ vzlykala.

Třesoucíma se rukama otevřela dopis. Celá ramena měla v křeči.

Držela dopis od něj, dopis, který psal – nemohl být mrtvý, když držela jeden z jeho dopisů! Nemohl být mrtvý, když tu bylo jeho tělo, bylo tu vedle ní! Když tu bylo jeho tělo, kde byl on? Kam odešel?

Jeho povědomý rukopis jí připadal pomalý, jako by při psaní každého slova pečlivě zpomalil, jako by se každé písmeno vznášelo nad pergamenem ve stavu bez tíže.

Upustila dopis a zoufale prohledala koš vedle psacího stolu. Kolik takových dopisů napsal? Byl plný listů a listů. Roztrhané, zmačkané a pomuchlané svitky se hroutily k Hermioniným nohám.

Byly tam všechny jeho stránky a on se rozhodl jí poslat tu nejledovější, nejodtažitější, nejprázdnější.

Jak musel trpět, když psal všechny tyhle verze přesvědčený, že se od něj svět musí okamžitě odvrátit. Co se muselo stát, aby byl tak egocentrický, aby uvěřil v nezvratitelnost svého osudu?

Předcházející verze nespálil. To znamenalo, že nechtěl zemřít, že – že…

Pergameny, které držela, spadly pomalu na zem. Vrávorala, čas dál plynul, ale ona zůstala v tom momentu, kdy konečně pochopila. Srdce se jí proměnilo v olověnou hroudu. Všechno se zastavilo. Slyšela zvuk – byla to ona – ne. Ne, ne, ne.

Když v jednu chvíli pochopila, náhle, že je opravdu pryč, všechna krev se jí najednou nahrnula do hlavy .

Nechal ji tu samotnou.

Už nikdy neuslyší jeho hluboký a líbezný hlas. Už nikdy podruhé neucítí jeho rty. Nikdy nezjistí, co by cítila, kdyby mu položila ruku na hrudník. Už se na ni neusměje, neusměje se těma úsměvem zaskočenýma očima.

Nikdy jí neřekne miluji tě a nebude se při tom smát. Nevrátí se a svět bez něj se omezí jen na to, že ho postrádá.

Přinesl s sebou důvody, které mu bránily ji milovat, které je dělily. Je pryč i se svým tajemstvím, už nikdy se nevrátí, nechal jí jen dost nicneříkajících náznaků, aby žila s pocitem, že ho mohla zachránit.

Plakala, plakala. Seděla na zemi v jeho laboratoři a slzy jí nekonečně proudily a oteklé srdce se roztříštilo na ještě menší kousíčky a duše se dusila bolestí z probuzeného utrpení. Pravou rukou si tlačila na sevřený hrudník – chtěla trpět, aby se vyhnula utrpení, chtěla mít jeho srdce, nevěděla, co hledá, ale nic nepomáhalo, protože jí bylo tak těžko, celá její bytost se utápěla v bolesti, srdce už odešlo, už tu nebylo, nebylo uvnitř, následovalo ho. Chtěla temnotu zapomnění, ale on jí nebyl, on, který by z popele v srdci rozdmýchal plameny v duši, plameny, kterým nemohl rozumět; tohle byla bolestná černota, nekonečná prázdná čerň, černá závrať, něco chybělo, bylo to černočerné zoufalství, jaké dosud nepoznala.

2 comments

  1. Týýý!!!??? Aby tě hladový hipogryf poďobal! Aby tě omylem přisedl Hagrid! Aby tě….málem jsem spolkla hořícího vajgla!!
    Teď brečím a asi dneska neusnu! A pokud usnu – že předem nechávám děkovat za noční můry! A vydržet s tím celý týden! Kdybych si nevšimla motta, pošlu ti ve škatuli rozzuřenou skolopendru! Věřím však, že to motto jsi nenapsala jen tak špásem, abys mě dodatečně sejmula? Že ne??
    Ale vážně. Myslím, že Severus konečně dorazil na konec své dosavadní cesty, neboli na vlastní dno. Teď už by mohl jen dopředu nebo vzhůru, ne? Hermiona ho jenom musí v té jeho soukromé paralele smrti najít a nedovolit mu zemřít! Napadá mě jen jeden způsob, který by mohl zafungovat: obraceč času. Nebo odejít za ním a přivést ho zpět, mám pocit, že není daleko.
    p.s. Prosím, aspoň tu remízu…!

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s