24. Interlude

Jak rád za štěstí tvé bych dal ti celé svoje,

bez tvého vědomí, vlastního bez úkoje,

jen kdybych z daleka tvé štěstí smát se slyšel,

jemuž jsem obětí i života vstříc přišel!

Edmond Rostand (Cyrano z Bergeracu), překlad Jaroslav Vrchlický

oOo

Pomalu pootevřel oči. Nechtěl se přesvědčit o pravdivosti toho, co stejně cítil. Že už není v laboratoři, že propadl panice, a urychlil tak konec dvanácté paralely. Že je pryč.

Že ona to už není, že zbyly jen chomáčky mlhy.

A nebyly tu ani žádné koleje. Nebyly tu se stejnou jistotou, s jakou se tu vždy nacházela jakási podlaha.

Tohle byl konec cyklu, možnost konečně si ověřit správnost již dlouho vypracovaných teorií. Pokud jsou paralely vzájemnými kopiemi, které se vrství jedna na druhou, přemýšlel, je každá z těch kopií zamlžená, neprůhledná. Splnil svou povinnost, která ovládala každé jeho rozhodnutí, tak proč necítil žádné uspokojení?

Všechno skončilo, ale tohle nebyla apoteóza, v niž doufal. Nebylo to jásání celého fantaskního davu ani spokojené potřesení hlavou loutky uvnitř jeho lebky. Nebyl to vnitřní klid, jako když po skončení každé paralely těžce oddechoval. Ne, cítil jenom velké prázdno, srdeční komory zůstaly za ním stejně jako veškeré jeho štěstí, veškeré radosti, které ho udržovaly naživu, všechny je nechal za sebou.

Ani kvůli ní nedokázal vzdorovat času. Ačkoliv splnil úkol, ačkoliv byla jeho sebeúcta zasažena, nedokázal se vymanit z poroby té nemilosrdné cesty, protože věděl, že zmeškal svou smrt a že za tuhle chybu zaplatí. Musí zachránit to, co ještě zbylo z tohohle přehnaně pozměněného cyklu.

Tohle bylo naposledy, bylo to naposledy, ano, kdy nechal tyhle hodiny řídit svůj život! Tohle byla ta jediná opravdová chyba, kterou udělal, stále je poslouchal a nikdy nesešel z cesty, se vším souhlasil, všechno jim obětoval! Hermiona měla pravdu: nemusel by, nemusel by naslouchat povinnosti. Dokonce by ani nemusel naslouchat nenávisti. Na obrovské hodiny, jejich zvony, které všechno zničily, a odbíjení, které mu požíralo vzpomínky, se měl jednoduše vykašlat!

Jestliže Hermiona mohla změnit běh věcí, aniž by paralelu pohltil paradox, proč by se on, Severus Snape, měl ještě jednou rozhodnout splnit úkol diktovaný povinností, povinností odčinit chybu, která byla právě teď spáchána, spáchána za jediným účelem, aby právě za ni mohl zaplatit?

Neobětuje se, nechá si vymazat vzpomínky, začne s čistým štítem. Ne, otřásl se, ne, co když udělá stejné chyby? Mohl by je znovu spáchat, pokud by je dělal z dobrého přesvědčení. Jak ale dokáže zařídit, aby si na tyhle chyby vzpomněl? Jak bude moct žít sám se sebou, když bude mít důkaz svého nechutného chování? Když ho vedla povinnost, dokázal přinejmenším najít alespoň nějakou omluvu pro to, že odeslal Lily přímo na jatka, dokázal sešít ten malý cíp své duše, když věděl, že se stal Smrtijedem z vyšších popudů než svých vlastních. Už teď byl monstrum, pokud by byl dostatečně člověkem, odmítl by zasvětit všechno jedné povinnosti. Pokud by z jediného důvodu ukázal tolik nelidského: kvůli své touze, kvůli svému šílenství po moci, co by z něj pak zbylo? Ne, postará se o všechno, vzpomene si na všechno! Nikdo mu nevezme vzpomínky, nikdo mu nezabrání, aby věděl, jak podle se zachoval!

Mohl být lepší! Jakmile zjistil, čeho se zříká, když ochutnal sladkou svobodu, když poznal, co je to nátlak, mohl se rozhodnout jinak! Mohl jít svobodně za Hermionou-

Pokud by ovšem nedělal zvěda, jak by si mohl být jistý výsledkem války? Věděl, že takhle může zachránit Pottera, a pokud zachrání Pottera, může zachránit i Hermionu. Kdyby se nestal Smrtijedem, možná by někdo jiný zastal jeho práci a hrál by role určené Brumbálem; a možná taky ne. Ať už byl důvod, který Hermionu donutil změnit běh cyklu, jakýkoliv, dobře věděl, že by nikdy nedovolila, aby se Potter postavil Pánovi zla samotný. Vždycky byla s ním. Co by dělali, kdyby je odstřihl od informací? Kdo by je Řádu přinášel? Kdo by je přinášel Temnému pánovi? Kdo by přinesl oběť nutnou k válečnému vítězství?

A kdyby nezaprodal Lily, jak jinak než tvrzením, že to vše kvůli Lily, by mohl získat Brumbálovu důvěru?

V dalším cyklu se může rozhodnout a věštbu Pánovi zla neprozradit, pak by ale nedávalo smysl stát se Smrtijedem. A pak – a pokud by čas našel jiný způsob? Věděl, že čas dělá pravděpodobně vše, co je v jeho silách, aby předešel paradoxu; nedostal se do druhého cyklu právě kvůli němu, nebyl to čas, kdo způsobil, že se otrávil lektvarem pro druhý ročník?

A kdyby si Temný pán proroctví stejně vyslechl? Mohla by se Lily obětovat, kdyby neměla možnost prosit Temného pána, aby ho ušetřil? Kdo by ochránil Hermionu? Nemohl by tu být, aby ji udržel v bezpečí.

Všechno v něm se prudce vzbouřilo: ať tenhle zatracenej svět chcípne! Kdo měl o něj za celou tu dobu byť jen minimální starost?

Jenomže Hermionu, Hermionu nemohl nechat zemřít.

Řekla mu, ať se nechá vést láskou, ať nechá lásku zvítězit nad povinností. V ten den, na křižovatce křižovatek, kdy mu povinnosti nestačila, si vybral lásku.

Obětoval svou svobodu, aby Hermiona mohla žít svůj život, ten, který on, Severus, nikdy nespatří.

Bude volná, bude živá, bude v bezpečí. Pokud by musel strávit věčnost v zatracení, aby ona mohla odrazit svůj smích od břehů paralel, kterými procházela, udělal by to.

Čas už uplynul, viděl ručičku, viděl dlouhou ručičku s ostřím, jak dál tlačí čas, který se nikdy nezastaví. Kolejnice se v kruhu stočily kolem nástupiště, brzy nastane čas zavřít tuhle knihu. Přijde čas začít znovu. Tentokrát bude mít jiný úkol, úkol pojmenovaný Hermiona. Ještě jednou spatřit její usměvavou tvář, vidět ji živou, vědět, že mu cele dovolí prožít jeho život! A že ona bude moci rozvinout ten svůj. Bude moc být tím, kým vždy chtěla být.

Přivolal laň, byla tu vždy pro něj, její přítomnost vytvářela z této prázdnoty mezi paralelami méně opuštěné místo. Pomalu cupitala kolem, ona také.

Ale Hermiona – u Merlina, nemohl se na ni dívat a vědět, že ho v jednom cyklu zachránila a v dalším už to neudělá. Tohle tušení ho nutilo zapomenout, vyrvat si srdce z těla.

Musí zapomenout, že to dělal kvůli ní, nebo zešílí. Touha by mu vytrhala vnitřnosti, nemohl by dál čekat, až mu rozpárá i hrudní koš.

Cítil povědomé zachvění, přesně to, jež ho chtělo připravit o vzpomínky.

On, který v pýše a povinnosti odolával, se jich kvůli Hermioně vzdá.

Posbíral zbytky nezbytných vzpomínek, které v pravou chvíli dokáže v hlubinách duše objevit a udělat to, co bude správné, to, co bude správné pro budoucnost světa. Nejprve tam vložil pocity, aby je dokázal dobře najít – to musí pro začátek stačit. Nemůže se hned ptát, jestli ví, že pokud zopakuje věštbu, zabije tím Lily. Věděl, že by to neudělal, a přesto musí dojít na konec. Musí uspět.

Sesbíral svá poslední vlákénka dotýkající se Hermiony, její vlnité vlasy, úsměv, lásku ke knihám, oči –

A když je sledoval, jak odchází, jedno po druhém v pohřebním průvodu opouští jeho mysl, když ucítil prázdnotu, kterou za sebou zanechala každá ze vzpomínek, ucítil chlad, který znal. Chlad, který vás znehybní, který svírá srdce bijící v příšerném rytmu plném hrůzy – a jestli – jestli…

Co když už zapomněl na všechny předcházející cykly? Co když není předurčen k žití o samotě? Bude mu stačit, že projde těmi prvními paralelami s vědomím, že na konci ho čeká Hermiona. Pokud ji bude moct celou jednu paralelu držet v náručí, aniž by se rozplynula, dokáže čekat.

Naplnila ho naděje – naděje, tohle musela být jedině naděje, tenhle pocit, který mu na tváři vymámil úsměv, který osvobodil jeho duši – Hermiona se možná stále vrací kvůli němu! Severusi Snapeovi! Ještě nebylo pozdě přestřihnout vodicí lanka, přestat být loutkou na hraní a žít!

oOo

Jenže vzpomínky jsou kluzké a unikají nám a Severusovi nakonec zbylo jen pár záblesků, z nichž vyčetl, že byl o něco připraven. Jeho duše opustila její vlnité vlasy a zachytila se u jejích očí, ztratila je obě, ztratila vzájemný rozhovor; úžas, který cítil po společném polibku, zmizel, když chtěl zachytit jejich objetí.

Slzy, jež si nepřál, nechal téct, teď se mu koulely po tvářích, aniž by je mohl zastavit. Vzpomínky se vytratily. A přesto všechny kousíčky minulosti, které se ztrácely, nemohla mlhavá nicota uzmout. Stříbrný Patron stále ladně skákal kolem a každá vzpomínka, kterou obětoval, ho posilnila; a v něm se nacházela ozvěna stejné vzpomínky, která tu čekala už od minulého cyklu. Viděl ji, viděl ji uprostřed tohoto vzpomínkového kaleidoskopu, vzpomínky si odpovídaly, důkaz, že tu byla vždy, důkaz, že na ni pokaždé zapomněl.

Proč si nikdy nepamatoval vzpomínky, které jeho Patron pohltil? Mělo ho přece napadnout, že k věrnému zhmotnění Patrona nepotřebuje šťastnou vzpomínku. Vždycky si myslel, že jeho Patron byl ztělesněním Lily, vzpomínkou na nejšťastnější dny. Netušil, jak strašně moc je minulost vzdálená. Nevěděl ani, kde je začátek a kde konec. Nikdy to nevěděl.

Hermiono! Hermiono! Pomoz mi! Nenechej mě znovu zapomenout! Zabraň mi poslechnout sebe samého! Nenechávej mě úplně samotného!

Jenže ona tu nebyla; byla to jeho chyba. Jeho chyba.

Ne, ne, to není možné, tohle nemohl udělat. Nedocenil Hermionu. Najde souvislost mezi indiciemi, které jí nikdy nechtěl zanechat. Pochopí, že chtěl utéct času, nalezne to, co mu zabránilo zůstat, a nenechá ho to znovu udělat. Vrátí se pro něj. Musela přece na chvíli nahlédnout do svých vzpomínek, jinak by ho nezachránila.

Měla jen jednu, pochopil v ledovém osvícení, a dokud jednou nezemře, znovu si na něj nevzpomene, a on si nevzpomene na ni – v tomto okamžiku tohoto cyklu. Nikdy si ve stejnou chvíli nevzpomenou na sebe navzájem. Nikdy ho nemůže úplně zachránit.

Je mi líto, Hermiono… Je mi líto, že jsem na tebe zapomněl. Nevěděl jsem, já jsem opravdu nevěděl, že jsem tě v každém čase miloval, nevěděl jsem, že jsi mě pokaždé zachránila… Nevěděl jsem, že jsi byla moje… Nevěděl jsem, že mám právo tě milovat, to já jsem to nevěděl.

Teď si uvědomil to, co měl zjistit už ve chvíli, kdy uslyšel v hlavě onen hlas. Ne čas, čas si s ním nehrál, to nebyl neznámý hlas záhadného manipulátora, jehož příkazy poslouchal.

Proč, proč mi to děláš?

Proč pokaždé zapomínáš, jaký mám smysl života?

Proč nemáš odvahu trpět? Proč nemáš odvahu vzpomínat?

Mluvil k němu jeho vlastní hlas. Hádal se sám se sebou o právu milovat Hermionu, to on si vyčítal, že se jen snaží plnit úkol, to on nenáviděl; to on se občas zachránil a pokaždé zatratil. Měl si to uvědomit, a pokud by ho lektvary natolik neutlumily, možná by si to nakonec i uvědomil.

Můžou za to lektvary! Je to jen tvoje chyba, nepoznal jsi sám sebe, můj ubohý Severusi, vždycky to byla jenom tvoje chyba.

Jsem původce svého vlastního neštěstí, uvědomil si v té vteřině na okraji propasti, stále nehybný a otupělý. Nevěděl, co jiného dělat, čekal, až čas uplyne a zanechá za sebou jen prázdnotu. Tahle vševědoucí přítomnost, kterou tak nenávidím, jsem já! Manipulátor, který zná své slabosti a sám se chytá do pasti, kdyby tu roli chtěl hrát někdo jiný, býval by před ním dokázal uniknout. Ale scéna, na niž se zřítil, byla utkaná jím samým, on sám se do té hluboké jámy shodil.

Bim

Ozvěna zvonu se šířila jako proud ledové vody. 

Bim

„Vrať mi je!“ křičel a vztahoval ruce k lani. „Vrať mi je, nechci ti je dát! Jsou moje! Nemůžeš je mít!“

Bam

Laň však zmizela ve víru času a spolu s ní se rozplynula také ozvěna vzpomínek; ani ty zbylé už neuvidí, jsou uzamčené v jeho mysli – cítil, že něco váží, ale přehrát si je nemohl…

Bam

Nevzpomenu si, opakoval, jestli se pro mě vrátí, nevzpomenu si, že jsem ji už viděl! 

Bim

Jestli přijde… Ona… Jaké měla jméno? Jak se jmenovala? Jak vypadala? Srdce cítilo její obrysy, tam, uvnitř všeho, co zmizelo; ale on ji spatřit nemohl, nemohl na ni čekat, nemohl už zaslechnout její smích, který mu do života přinášíval radost, nepamatoval si věty, které mu říkala, necítil teplo jejího dechu na svých rtech. Už ne. 

Bim

Příliš pozdě, odbíjely nádražní hodiny, ubohá loutko, vodicí lanka, za něž taháš, tě rdousí.

Bam

Kdo byl? Kde byl? Na sobě měl kufr po okraj naplněný klíči, ale nemohl ho otevřít!

Bam

Šašku, kašpare snící o slávě, ten krutý smích, co tě pronásleduje, je tvůj.

Bim

Živý, ale bolavý.Něco postrádal. A to ho jako rez rozežíralo. Něco mu chybělo. Něco zásadního. Něco, co najde, pokud splní své poslání.

Bim

A z lásky zůstala jen prázdnota utopená v bolesti a pohřbená pod vrstvou vzteku.

Bam

Vykřikl.

Bam

A otevřel oči.

oOo

Pokračování najdete v první kapitole tohoto příběhu.

Ooo

Poznámka překladatelky: Uf. Je konec… Ještě chvilku dýchejte.

Celou dobu jsem se zdržovala svých komentářů. Ale teď si krátký neodpustím.

Děkuju Lasiurys za skvělou povídku. Děkuju všem, kteří komentovali. Překládám proto, že mě to baví. Nicméně každé vyjádření, které dostanu jako zpětnou vazbu, je obrovskou odměnou. Pokud sami píšete, jistě víte, o čem mluvím.

Jestliže jste dočetli až sem, zanechte prosím jakékoliv závěrečné slůvko.

A ptáte se, co dál?

Zčásti je rozhodnutí také na vás. Nebráním se dalšímu překladu – pokud někdo máte tip na překlad, kterému by stálo za to věnovat čas, určitě mi o něm dejte vědět.

Pak mám v hlavě svoji povídku. Ale moje vlastní práce je vždycky na dlouhatánskou dobu. Takže se zřejmě uvidí.

Co na to říkáte?

4 comments

  1. Ach ano, podobně to vnímám i já.
    Člověk nepřichází na svět jako prázdná nádoba, čekající na naplnění, ani jako čistý list, připravený pro písaře či malíře.
    Přináší si vlastní náklad, který v čase, jenž mu byl dán, teprve bude muset roztřídit a posléze rozdělit na pro a proti, na to si nechám a to odhazuji.
    Výběr je vždy na něm. Ale před tím, co si vybral, neunikne. Ani před tím, co zahodil. A pokud jedno převažuje druhé, pokud se mu nepodařilo dosáhnout rovnováhy a obě části smířit, bude se muset pokusit znovu. A ještě jednou a ještě, neboť je nekonečno paralel, nekonečno kombinací.
    Třeba se jim to oběma podaří příště. Jinde a za jiných, možná lehčích okolností. Nebo se jim možná konečně podaří vybrat si správně.

    Děkuji za krásný čtenářský zážitek, milá b-c.

    To se mi líbí

    • Milá margareto,
      děkuju za tvou dlouhotrvající přízeň. Nakonec bych řekla, že je to možná lepší než kdejaká plichta. A nejkrásnější na tom je ta neuzavřenost; stále existuje naděje. Za mě mistrně promyšlená povídka, která skončila přesně tak, jak skončit měla.
      Doufám, že se třeba u něčeho dalšího znovu setkáme.
      Krásné dny!

      To se mi líbí

    • A já moc děkuju za komentář. Přiznám se, že nejvíc jsem si Duodecim vychutnala taky v češtině, asi při pátém, posledním čtení před zveřejněním, kdy do sebe najednou všechno začalo zapadat – a pak cvak – a byl to krásně logický celek.

      To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s